Památky a zajímavosti ve městě

Památky a zajímavosti ve městě

Areál Slezské nemocnice a Psychiatrické nemocnice

Pozoruhodný je komplex pavilonů psychiatrické léčebny postavený v roce 1889 v renesančním slohu. Ústav byl postupně rozšiřován z původních 200 až na 1100 léčených před 1. světovou válkou. Sousední areál Slezské nemocnice v Opavě je o 10 let mladší. S projektem v secesním slohu nazvaným Světlo a vzduch zvítězil architekt F. Ruppel, stavbu vedl opavský architekt Adolf Müller. V roce 1990 bylo sedm pavilonů včetně ředitelství vyhlášeno kulturní památkou.

www.nemocnice.opava.cz

Muzeum ošetřovatelství: http://nemocnice.opava.cz/muzeum-osetrovatelstvi

Muzeum patologie: http://nemocnice.opava.cz/muzeum-patologie

 

Blücherův palác

Barokní šlechtický palác byl postaven v roce 1737 na místě starých šlechtických domů. V roce 1800 objekt získal hrabě Larisch-Mönnich, jehož dcera se provdala za G. Blüchera. V letech 1932–1938 zde bylo umístěno Československé zemědělské muzeum. Dnes slouží potřebám Slezského zemského muzea jako depozitář.

 

Boží koutek

Starobylý dům č. 53 zvaný Boží koutek vznikl spojením dvou starších domů, z nichž severní byl pozdně gotický a jižní renesanční. Mázhausy se dochovaly v přízemí i v prvním patře, tam včetně trámového stropu s malbami ze 17. století. Dnes dům slouží jako obchodní prostor.

 

Budova bývalého obchodního domu Breda

Obchodní dům byl postaven pro firmu Breda-Weinstein v letech 1927–1928 podle projektu vídeňského architekta Leopolda Bauera. Nárožní pětipatrová budova s dvojpodlažním suterénem má členitou fasádu. Budova měla na svou dobu vysoce vyspělé technické vybavení. Při výtvarném řešení budovy se Bauer inspiroval americkou architekturou, především dílem Henryho Sullivana.

 

Budova spořitelny

Architektonicky zajímavá budova ve stylu německé novorenesance byla postavena v letech 1900–1902 Karlem Kernem. Fasáda je zdobená alegorickými postavami zemědělství, řemesel a obchodu, které jsou dílem vídeňského sochaře Franze Baumgartnera. V roce 2004 prošla tato stavba rozsáhlou a velmi zdařilou rekonstrukcí.

www.csas.cz

 

Dukelská kasárna

Série prohraných válek, které vedla císařovna Marie Terezie s Pruskem v polovině 18. století, směřovala ke ztrátě většiny slezského území a výrazné proměně hranic rakouské monarchie. Opava se tak díky této skutečnosti stala příhraničním městem. To si ve svém důsledku vyžádalo zřízení stálé vojenské posádky ve městě, respektive posílení dosavadního stavu císařské armády, která byla v Opavě přítomna od konce třicetileté války.

Již ke konci 40. let 18. století sloužila městská kasárna na Rybím trhu 180 pěšákům, v roce 1835 došlo k rozšíření o prostory pro 40 koní a následně byla na konci 19. století kasárna zlikvidována. Rok poté, co bylo město a jeho okolí roku 1778 obsazeno pruským vojskem v rámci války o bavorské dědictví (tzv. bramborové války), navštívil město císař Josef II. a upustil od původního plánu udělat z Opavy pevnost. To později vedlo k postupnému bourání městského opevnění. Právě v blízkosti stržené Jaktařské brány vyrostla mezi léty 1847–1849 kasárna Františka Josefa. Tříposchoďový objekt, jenž se nacházel vedle místa, kde byl později vybudován obchodní dům Breda & Weinstein, pojmul téměř sedm stovek vojáků. Budova, po vzniku Československa známá jako Stará kasárna, zde stála až do roku 1939. Dále směrem po Krnovské ulici se v blízkosti elektrárny nacházela Kasárna arcivévody Albrechta (Malá kasárna). Na samém konci 19. století byla opodál postavena Kasárna arcivévody Reinera (Nová kasárna) pro domobranu, jejíž budovy posléze sloužily 15. pluku čs. armády a od roku 1966 jako Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova, později všeobecné Slezské gymnázium a v dnešní době zde sídlí odbory magistrátu. V Opavě se nacházely i další prostory sloužící vojsku – vojenská střelnice u Palhance z roku 1839, skladiště střelného prachu na Kasárenské ulici, budova vojenského velitelství (pozdější Dům armády, dnes rektorát Slezské univerzity), na náměstí Republiky vojenská nemocnice z roku 1846 či vozatajská kasárna na dnešní Jaselské ulici.

Opavsko původně náleželo k odvodním okrskům, které dodávaly rekruty do různých útvarů. To se změnilo v polovině 19. století, kdy Opava patřila do doplňovacího obvodu 1. pěšího pluku císaře Františka Josefa zvaného Kaiser nebo také Kaiserinfanterie či Einser. Tento útvar, jehož vojáci nosili tmavočervené výložky a žluté knoflíky, se zúčastnil bitvy u Trutnova v rámci prusko-rakouské války v roce 1866. Ke konci 19. století byl jeho velitelem pozdější polní maršál a náčelník generálního štábu rakouské armády v první světové válce Conrad von Hötzendorf. Po roce 1912 sídlil v Opavě již jen 3. prapor pluku, první dva prapory byly přesunuty do polského Krakova a bosenského Mostaru. Vedle něj byl v Opavě v roce 1914 mimo jiné 15. zeměbranecký pluk (Landwehr), k němuž byl v říjnu 1915 odveden Heliodor Píka a který se v roce 1917 změnil na 15. střelecký pluk (Schützenregiment), dále také záložní rota 16. mysliveckého praporu. Přitom před vypuknutím první světové války opavská posádka čítala na dva tisíce mužů, sto důstojníků a 250 koní.

V té době již čtvrt století fungoval největší vojenský objekt v Opavě – Rudolfova dělostřelecká kasárna. Hlavní část byla postavena v letech 1887–1889 jako projekt F. Puchnera a E. Labitzkého ve spolupráci s M. Hartelem na ploše za dnešním nádražím Opava-západ. Začátek areálu navazuje na závěr Horova náměstí a je otevřen schodištěm s terasou a dvojicí původních ubytoven důstojníků s nárožními rizality. Rozsáhlý a uzavřený prostor s centrálním dvorem obklopují ze tří stran pozdně historizující budovy mužstva. Zbytek areálu, přibližně 10 ha plochy, vyplňovaly stáje, vězení, provozní budovy, jízdárna, venkovní zahrada či dokonce tenisové a fotbalové hřiště.

Po vzniku Československé republiky byla kasárna přejmenována na Masarykova a po přemístění některých velitelství a útvarů do Hranic na Moravě sloužila 8. lehkému dělostřeleckému pluku a 15. pěšímu pluku. V roce 1936 v souvislosti s výstavbou stálého čs. opevnění bylo v objektu zřízeno Ženijní skupinové velitelství IV. Od března 1938 zde byl umístěn IV. prapor hlučínského 4. hraničářského pluku. V září 1938 bylo okolí Opavy jedním z nejlépe opevněných míst u hranic s nacistickým Německem. Po Mnichovu však německá armáda vstoupila do města bez boje a obsadila všechny vojenské objekty. Za 2. světové války žádný z nich nebyl vážně poškozen. Po skončení bojů byly obsazeny Rudou armádou, v létě 1945 pak Československou armádou. V Masarykových kasárnách byli opět dělostřelci, zpočátku i s děly taženými koňmi. V části kasáren byl krátce i jeden z internačních táborů německého obyvatelstva do doby jeho odsunu. V poúnorovém období byla kasárna přejmenována na Dukelská a stala se sídlem různorodých armádních útvarů, mimo jiné 5. geodetického odřadu. Za připomenutí stojí zablokování vjezdu Sovětské armády do objektu v srpnu 1968, což si později vyžádalo osobní postihy účastníků tohoto protestu. Postupný přechod výcvikové náplně směřující k logistice (týlovým službám) vyústil v ustavení 53. výcvikové základny logistiky, od roku 1999 v názvu obsahující jméno armádního generála Heliodora Píky. Útvar měl veliké zásluhy při odstraňování následků a škod způsobených katastrofálními povodněmi roku 1997 i 2002. V roce 2004 u něj skončili vojáci základní služby a útvar zanikl v roce 2005. O dva roky později takřka celý areál získalo město Opava.

 

Dům U bílého koníčka

Měšťanský dům z konce 16. století má typicky široký klenutý vstupní mázhaus. V tomto domě bydlel také, mimo jiné, redaktor Opavského týdeníku Jan Zacpal. Krásné klenby jsou dnes ozdobou stylové pivnice v přízemí.

www.ubilehokonickaopava.cz

 

Dům U Mouřenína

Je jedním ze dvou domů, které přežily válečné události z jara roku 1945 v ulici Mezi trhy, spojující Horní a Dolní náměstí. Jádro domu je ranně barokní, fasáda z roku 1730 je ozdobena štukami a medailony s orly a portréty imperátorů. Atiku korunují busty dvou mouřenínů a antických bohů, Pallas Athény a Árese. Původně byla v domě lékárna U Mouřenína.

 

Dům umění – dominikánský klášter

Prostor mezi dnešními ulicemi Pekařskou, Mnišskou a Solnou obýval celé půltisíciletí dominikánský řád se svým konventem a přilehlým kostelem sv. Václava. Tento Řád bratří kazatelů odvozuje svůj počátek působení ve městě od roku 1291, kdy měl dle již nedochované listiny vévoda Mikuláš I. založit při severním úseku městských hradeb klášter. S jistotou lze prokázat působení dominikánů v Opavě od roku 1303, jak dokládá soupis dominikánských konventů z pera inkvizitora Bernarda Guye, kterého mimo jiné proslavil román Umberta Eca Jméno růže.

Klášterní budovy byly vystavěny v blízkosti městského opevnění, čímž byla posílena jeho obranná funkce. Budování se protáhlo na několik desetiletí. Provizorní konvent nahradilo nejprve východní křídlo s obdélnou sakristií, kapitulní síní a refektářem, po polovině 14. století začala vznikat křížová chodba kolem rajského dvora. Ambit byl zaklenut křížovou klenbou a otevíral se do dvora lomenými kružbovými okny. Během 15. století klášter s kostelem třikrát postihl požár a výrazně poškozeny byly především krovy budov. Morová epidemie v letech 1541–1542 připravila klášter nejen o samotného převora, ale také o všech třicet řádových bratří. Nedostatek dominikánů v českých zemích v důsledku postupující reformace vedl královskou komisi, která zkoumala místní poměry, k připojení opavského konventu k polské řádové provincii a osazení kláštera mnichy pocházejícími z Polska. V roce 1556 však objekt vyhořel a jeho oprava se pro spory s luteránskými úředníky protahovala. V posledních dvou desetiletích 16. století byl dvakrát napaden a vydrancován davem luteránů.

Začátkem nového století zde sice probíhaly rozsáhlé stavební úpravy, kdy byla například vybudována renesanční zvonice či boční vstup z kostela do gotické klášterní kaple sv. Marie Magdalény, v průběhu třicetileté války ve 20. letech 17. století byl však klášter dvakrát okupován vojskem a vyhořel. V roce 1651 jej pak postihl vůbec nejhorší požár, kdy byla zničena část klášterní knihovny. Objekt prošel pouze provizorními opravami a poté, co byl na začátku 18. století navrácen do české provincie, proběhla v letech 1723–1724 kompletní barokní přestavba. Pod vedením stavitelů J. J. Hausruckera a J. Rietha nabyl klášter podoby dvoupatrového objektu, na východní straně byl rozšířen a budova byla doplněna o západní křídlo. Nové zaklenutí získala křížová chodba a kapitulní síň. Pět let po požáru v roce 1758 bylo v interiéru vybudováno dvouramenné schodiště.

Zrušení kláštera v rámci josefínských reforem nebylo původně v plánu, zadlužený řád však sám požádal v roce 1786 o likvidaci s cílem splatit pohledávky z výtěžku dražby svého majetku. Pro samotný kostel s klášterem to znamenalo více než stopadesátileté strádání. Dva roky po zrušení konventu jej začalo využívat vojsko. Od konce 18. století východní a severní křídlo fungovalo jako tzv. normální škola, později jako nižší reálná. Západní křídlo bylo prodáno do soukromých rukou a sloužilo jako měšťanský dům, západní fortna a věž byly ve 20. letech 19. století zbourány. Zatímco kostel prošel na začátku 20. století menší rekonstrukcí a zejména po druhé světové válce sílily snahy o jeho obnovu, situace samotného kláštera došla tak daleko, že v průběhu let 1948–1949 bylo odstraněno západní křídlo a v 60. letech se dokonce uvažovalo o jeho celkové demolici. Tento záměr nakonec naplněn nebyl, celá situace paradoxně vyústila v letech 1967–1974 v rekonstrukci bývalého konventu.

Vedle základní umělecké školy a vinárny U Přemka byl objekt přestavěn na městskou galerii pod názvem Dům umění. Podle návrhu architekta Leopolda Plavce byl velkoplošnými skly oddělen obnovený rajský dvůr a křížová chodba, interiér byl opatřen mramorovou podlahou a ozdoben kovanými mřížemi a zábradlím od Alfreda Habermanna a osvětlovacími tělesy z dílny skláře Františka Víznera. Na ploše před vstupem je od roku 1976 umístěna socha Utíkající dívky od místního rodáka Kurta Gebauera. Ačkoliv byl Dům umění svého času prezentován jako pýcha socialistické kultury, bylo zde i za minulého režimu nezřídka možné narazit na počiny tvorby kvalitní a nepoplatné dobovým politickým poměrům. Uvolnění atmosféry po listopadu 1989 přineslo nové impulzy projevující se ve fungování instituce, technický stav budovy však postupně přestával vyhovovat. V období let 2010 a 2011 prošel objekt rekonstrukcí, při níž byl mimo jiné vybudován nový vstup a zastřešen rajský dvůr, nyní volně spojený s ambitem. V současné době provoz Domu umění zajišťuje Opavská kulturní organizace.

www.oko-opava.cz

 

Filípkův dvůr

Malebný statek v Kateřinkách, obytný dům s hospodářskými budovami kolem čtvercového dvora, byl postaven v první polovině 18. století a upraven v 19. století. Je dokladem působení oficiálního umění na lidovou architekturu. Na obou nárožích jednopatrového domu se sedlovou střechou se tyčí válcové věže s cibulovou bání. Místnosti jsou zaklenuty valenou a křížovou klenbou. Dvůr je z ulice uzavřen omítanou zdí s pilíři, které vymezují dvoukřídlou bránu a branku pro pěší, na kterou navazuje zděná kaple Božího těla.

 

Františkánský kostel sv. Barbory a františkánský klášter

Objekt bývalého františkánského kláštera založil hrabě Š. Jindřich z Vrbna v roce 1665. Při klášteře byl zřízen kostel sv. Barbory. Po zrušení kláštera sloužil objekt jako skladiště a poté až do roku 1805 jako nemocnice. Dnes slouží potřebám Slezského zemského muzea.

 

Kaple Povýšení sv. Kříže

Stavba kaple mateřince Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské v prostoru dnešní Matiční ulice byla započata kolem poloviny 19. století. Již dříve se opavský lékař Leopold Heiderich rozhodl přestavět zrušený klášter františkánů na rohu Ostrožné a Beethovenovy (dřívější Klášterní) ulice na městkou nemocnici, kterou později začal podporovat rovněž Řád německých rytířů. Následně se město dohodlo s velmistrem řádu arcivévodou Ferdinandem d´Este, že zde službu budou konat právě sestry Panny Marie Jeruzalémské a obnoví se tak ženská odnož tohoto řádu v Opavě. Hned vzápětí v letech 1841–1842 začala pod vedením řádového architekta Antona Onderky výstavba nové klášterní budovy přilehlé k Heiderichově nemocnici. Strohá třípodlažní a dvoutraktová stavba řeholního domu v empírovém stylu je dnes využívána jako sídlo Církevní konzervatoře Opava. Stojí rovněž za připomenutí, že ještě než byla městská nemocnice na tomto místě na přelomu 19. a 20. století zrušena a přenesena do nového komplexu na Olomoucké ulici, byla v roce 1883 nedaleko zřízena vlastní nemocnice řádu německých rytířů na Popské ulici. Místo, kde byla poskytována bezplatná zdravotnická péče chudým, je dodnes známo pod názvem U Rytířů.

Původní kaple Povýšení sv. Kříže byla vystavěna patrně roku 1864 ve dvorní části kláštera jako jednolodní objekt s odsazeným rovně ukončeným presbytářem, pro který byl opatřen křídlový deskový oltář z 15. století od Jana Hennekena van Wouvere a zlatá monstrance. O potřebě většího prostoru klášterní svatyně svědčí dochovaná dokumentace novostavby kaple z roku 1902 od Josefa Hruschky. Dědic jeho stavitelské kanceláře Ferdinand Zdralek spolu se Sigmundem Kulkou o pět let později přišli s novým návrhem, jenž byl následujícího roku realizován, a kaple byla otevřena za účasti velmistra řádu arcivévody Evžena Habsburského. Novogotická stavba o jedné lodi s pětibokým presbytářem je členěna opěráky, mezi nimiž jsou lomená okna. Jižní štít je doplněn drobnou osmibokou a jehlancovitě zakončenou věžičkou. Na západní straně se nachází vstupní portál, jenž je v tympanonu ozdoben reliéfem štítu se znakem velmistra řádu doplněném úponky vinné révy. Vnitřek kaple rytmizují přípory s hlavicemi a je nesen hvězdovou klenbou. Presbytář, oddělený od lodi lomeným vítězným obloukem, je uzavřen jednodušší paprsčitou žebrovou klenbou. Klášter byl spojen s kaplí skrze kruchtu s varhany, která tak díky přístupu přímo z řeholní budovy sloužila řádovým sestrám, na rozdíl od spodní části liturgického prostoru vyhrazeného pro veřejnost.

V poúnorovém období roku 1948 byly sestry vystěhovány a prostor byl v užívání řádu boromejek. V osmdesátých letech vyšlo nařízení k likvidaci kaple, zařízení svatostánku se ale podařilo převézt a zachránit. Oltář byl například ukryt v Melči. Změna přišla až s událostmi po roce 1989, kdy byl klášterní majetek vrácen řádu Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské. Oprava kaple spolu s restaurací soch a oltáře byla ukončena roku 1994 a ve stejném roce pak byla kaple slavnostně vysvěcena a otevřena.

 

Kaple sv. Alžběty

Původně gotickou kapli, poté gotický kostelík, vybudoval Řád německých rytířů. V něm se dochoval obraz sv. Alžběty Durynské od F. I. Leichera. Objekt sloužil jako pohřební kaple a byl barokizován. Dnes slouží potřebám pravoslavné církve a příležitostným kulturním aktivitám.

info.pravoslaviecz.cz/opava/

 

Kaple sv. Kříže – Švédská kaple

Na samém sklonku 14. století nechal Přemek I. Opavský na menším návrší při důležité obchodní stezce směřující na Ratiboř vystavět reprezentativní zádušní svatyni, která měla mimo jiné demonstrovat vévodovo postavení ve městě. Význam kaple v dnešních dnech je pak třeba hledat v jejím poměrně slušném stavu dochování jakožto jednoho z nemnoha představitelů slezské cihlové gotiky. Umělecko-historická hodnota stavby byla navíc zdůrazněna objevem nástěnných maleb z 15. století, představujících cyklus patnácti výjevů z konce světa – Apokalypsy.

Kapli pro české země nezvyklého osmibokého půdorysu, navazujícího snad na typ panovnické palácové kaple, která měla za vzor nejspíše pražský kostel na Karlově a jejíž nejbližší analogii bychom nalezli ve slezském Reichenbachu, vystavěl patrně architekt spjatý s budováním městského kostela. Centrální osmiboký prostor stavby se sedmi odstupňovanými opěráky byl doplněn dnes již nedochovanou obdélnou sakristií a přiléhající válcovou věžičkou, která díky točitému schodišti zpřístupňovala depozitář umístěný v patře sakristie. Spodní část kaple tvoří lomový kámen ukončený profilovanou římsou, horní část pak v dekorativní gotické vazbě režné cihly, jejichž čela byla zvýrazněna glazováním. Vstup byl zajištěn dvěma kamennými profilovanými portály z tufitu. Ze stejného materiálu byla původně zhotovena již neexistující kružbová výzdoba lomených oken. Podobně se nedochovala hvězdicová žebrová klenba, kterou byl pravděpodobně zaklenut vnitřní prostor.

V průběhu první poloviny 15. století, snad ještě za Přemkova života a patrně v souvislosti s úmrtím jeho druhé manželky či s blížícím se koncem vévodova života, byla kaple vyzdobena nástěnnými malbami. Tato výmalba zpodobňuje legendy předcházející biblickému poslednímu soudu a je opatřena doprovodným textem v německém jazyce spolu s ornamentální výzdobou. Nástěnné malby byly objeveny teprve na přelomu 19. a 20. století a následně několikrát zrestaurovány. Nenávratně zničena však byla větší polovina cyklu, dochován zůstal pouze souvislý pás tří výjevů na pěti zdech osmistěnu, navíc v torzálním stavu. Přesto se jedná o jednu z nejhodnotnějších památek doznívajícího pozdního krásného slohu. Poté, co byl patronát nad kaplí svěřen novým opavským vévodům z poděbradského rodu, nechali se zřejmě synové Jiřího z Poděbrad zvěčnit kolem vstupního portálu v podobě dvojice drobných polopostav.

Útrapám spojeným s třicetiletou válkou v druhé čtvrtině 17. století neunikla ani Opava. Město bylo načas okupováno nejprve Dány a posléze švédskou armádou. Právě přítomnost protestantských Švédů, kteří měli kapli využívat ke svým modloslužebným obřadům, pak dala místu nové lidové pojmenování „Švédská kaple“. Pro zajímavost dodejme, že po roce 1742 se stavba ocitla na samé hranici oddělující rakouskou a pruskou část Slezska. V osmdesátých letech 18. století, v období osvícenských josefínských reforem, byla kaple odsvěcena a následně sloužila jako skladiště či kontribuční sýpka. Roku 1859 navíc vyhořela a později se dokonce uvažovalo o její demolici. Snaha o její záchranu nakonec vyústila v roce 1897 v ustavení Jednoty pro obnovu kaple sv. Kříže. Neblahý osud budovy se po dlouhých průtazích podařilo zvrátit v roce 1907, kdy byla Zemským sněmem vykoupena ze soukromého vlastnictví, a mohlo začít období postupných renovací objektu. Při jedné z nich v roce 1912 došlo k objevu freskové výzdoby. Zatím poslední restaurátorské práce byly skončeny roku 1996, kdy byla kaple zapsána mezi národní kulturní památky a zároveň zpřístupněna pro veřejnost.

www.oko-opava.cz

 

Konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie

Největší církevní stavba a dominanta Horního náměstí, původně farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, je jednou z nejvýznamnějších památek dokládajících typické rysy slezské cihlové gotiky. Vznik svatostánku je pevně spjat s Řádem německých rytířů, který v Opavě začal působit od roku 1204. Z listiny krále Václava I., datované rokem 1237, víme, že „rytíři s černým křížem“ měli v Opavě v držení faru. Na základě této informace lze předpokládat, že již dříve existoval jistý románský církevní objekt v místech dnešní konkatedrály.

Ke konci 13. století byla nejprve postavena masivní hranolová věž. Na počátku 14. století pak byla vybudována vyšší jižní věž. Byla postavena z popudu samotného města zřejmě jako městská věž a teprve později byla podstoupena chrámu. Stavba nového farního kostela probíhala rovněž z iniciativy městské rady, která v následujících obdobích soupeřila s řádem o rozhodující vliv v chrámu. Nejprve byl vystavěn dlouhý a poměrně vysoký presbytář, jehož váha musela být podepřena masivními opěrnými oblouky. Zatímco jižní se dodnes dochoval, severní se později zřítil a strhl část nároží kostela. Až kolem poloviny 14. století bylo dokončeno trojlodí přimykající se ke starším věžím. Z podnětu řádu byla ke konci století postavena předsíň před západním portálem, jenž byl situován naproti řádové komendě.

Uvnitř kostela byl vybudován letner – chrámová přepážka, která oddělovala řádový presbytář s hlavním oltářem Panny Marie od hlavní lodi, kde se k bohoslužbám shromažďovalo laické obyvatelstvo. Byl však po požáru v roce 1461 stržen a již nebyl obnoven. Po dokončení stavby trojlodí začaly interiér vyplňovat oltáře, financovány mnohdy v hojné míře i místními bohatými měšťany. Ke kostelu byla rovněž přistavěna sakristie na severní straně presbytáře a k jižní lodi pak kaple městské rady. K jižní zdi presbytáře přibyla kaple dotovaná bohatým patriciem Rejnčkem. Později byla přebudována a vybavena deskovým obrazem Nejsvětější Trojice z roku 1452 měšťanem Mikulášem Dreymandelem. Tento obraz byl dochován do dnešních dnů. V druhé polovině 15. století nechala městská rada přistavět k severu presbytáře předsíň, která byla zároveň slavnostním vstupem do kostela pro její členy. Ze stejné doby pocházel také monumentální hlavní oltář, jeden z největších a nejkrásnějších v tehdejších českých zemích. K symbolickému završení dvousetleté stavby kostela došlo po roce 1540, kdy byla jižní věž opatřena ochozem a osmibokou nástavbou.

Od druhé poloviny 16. století postupně vznikaly v interiéru kostela renesanční malby a kamenné náhrobní desky s postavami zemřelých. Dnes lze některé z náhrobníků spatřit v západní a jižní předsíni. Renesanční ostění a okenní kované mříže ve staré sakristii při severní zdi presbytáře jsou rovněž dochovány. Středověký ráz si na rozdíl od své venkovní podoby neuchoval vnitřek kostela, který byl zničen pádem hořící střechy při velkém požáru Opavy v roce 1689. Nezbytné úpravy interiéru nejprve provedli stavitelé G. Hausrucker a J. Zeller, kteří snesli gotické klenby a nahradili je novým barokním zaklenutím. Renovování v barokním stylu následovalo po dalším požáru roku 1758, kdy městský stavitel J. G. Werner upravil interiér presbytáře.

V posledních desetiletích 18. století pokračovala obnova již v klasicistním duchu, kdy bylo přestavěno trojlodí a k němu připojena na severní straně půlkruhová kaple sv. Jana Nepomuckého. Obraz Jana Nepomuckého z konce 17. století, dnes umístěný v kapli sv. Anny, je nejstarším zobrazením tohoto světce na území českého Slezska. V presbytáři lze spatřit epitaf knížete Karla z Lichtenštejna od opavského sochaře J. G. Lehnera. Dílem Josefa Schuberta je dnešní hlavní oltář baldachýnového typu s šesti korintskými sloupy, které nesou korunu s křížem a sochami Nanebevzetí Panny Marie, sv. Alžběty a sv. Jiří. Tento umělec vytvořil rovněž šest dalších oltářů pro boční kaple. Z dodnes dochovaného vybavení interiéru lze také obdivovat mramorovou křtitelnici s plastikou Křtu Páně, taktéž dílo Josefa Schuberta, či klasicistní kazatelnu. Oltářními a dalšími obrazy od F. I. Leichera jsou vyzdobeny boční lodě chrámu a na stěnách presbytáře lze taktéž spatřit soubor devíti obrazů ze života Panny Marie od malíře Ignáce Raaba.

V závěru 19. století v důsledku zvýšeného zájmu o nyní již proboštský chrám vznikl plán na jeho radikální přestavbu do původní středověké podoby. Z návrhu architekta von Hauberissera však nakonec pro nedostatek financí a odmítavý postoj nastupující generace památkářů sešlo a v první čtvrtině 20. století proběhly pouze dílčí úpravy. Podobně jako mnohé z opavských staveb byl chrám na konci druhé světové války poškozen a postupně během dalších desetiletí opravován. Důležitým mezníkem byl pro kostel rok 1996, kdy se v souvislosti se vznikem ostravsko-opavské diecéze stal druhým biskupským chrámem – konkatedrálou. Od roku 1995 je konkatedrála zapsána do seznamu národních kulturních památek.

www.farnostopava.cz

 

Kostel Nejsvětější Trojice

Kostel Nejsvětější Trojice na někdejším Jaktařském předměstí, podobně jako o sto let starší kostel sv. Kateřiny v Kateřinkách, byl vystavěn vně samotného středověkého města Opavy. V pozdějším období prošel rozsáhlou úpravou, která výrazně pozměnila charakter a vzhled stavby a setřela její původní pozdně středověký ráz.

Počátky kostela sahají do roku 1463, kdy byla na místě obecních pastvin poblíž mlýnského náhonu podél cesty na Hlubčice vyhrazena plocha pro nový filiální kostel obklopený oválným a plotem uzavřeným hřbitovem. Ačkoliv byla stavba poměrně brzo dokončena, její vybavení a vysvěcení zdržely náboženské války mezi stoupenci Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína. Již k roku 1473 máme datovánu výzdobu hlavního oltáře tabulovým obrazem sv. Trojice. Tato cenná desková malba se dochovala až do dnešní doby a lze uvažovat, že jejím autorem byl některý z místních umělců. Před časem objevené stříbrné a pozlacené devocionálie k obrazu dávají tušit o jeho uctívání. Samotný kostel nejprve roku 1481 přešel pod správu Řádu německých rytířů a konečně o sedm let později byl slavnostně vysvěcen.

Kostel byl koncipován jako nízký jednolodní chrám s pětibokým presbytářem odstupňovaný opěráky, presbytář byl patrně zaklenut žebrovou klenbou. Vedle kostela měla stát do roku 1782 poustevna, kterou poté nahradila kaplanka. Stavební úpravy se dotkly sakrální budovy v 18. století – roku 1732 byla postavena barokní zvonice a ještě někdy v průběhu tohoto století byl interiér doplněn o obraz sv. Urbana od Ignáce Raaba a obraz Immaculaty, jehož autora neznáme. Významnější zásah do podoby kostela přišel s rokem 1854, kdy získal novou břidlicí pokrytou valbovou střechu a pozdně empírovou zvonici, položenou na osmiboké dřevěné konstrukci. Přelom 19. a 20. století potom v souvislosti s postupnou výstavbou sousedního parkového areálu a propojením s městem tramvajovou linkou přinesl likvidaci hřbitova a kaplanky. V rozmezí let 1905 a 1907 došlo pod vedením stavitele Aloise Geldnera k nahrazení původní věže novou zděnou hranolovou věží, která je zakončena oktogonem a helmicí s otevřenou lucernou. V roce 1997 byl kostel citelně zasažen povodněmi a následně rekonstruován.

Představu o běžných i výjimečných událostech spjatých s děním kolem kostela před polovinou 19. století si můžeme utvořit ze zpráv Erasma Kreuzingera: každé ráno se zde měly konat bohoslužby a o svátku Nejsvětější Trojice od farního kostela postupovalo procesí, na oslavy měli přicházet dokonce i cizinci, zejména z pruské časti Slezska. V roce 1856 po dokončené renovaci kostel navštívil arcivévoda Maxmilián – velmistr Řádu německých rytířů, kteří objekt spravovali až do konce druhé světové války. Pro zajímavost ještě dodejme, že když roku 1683 táhlo přes Opavu vojsko polského krále Jana Sobieskieho na pomoc Turky obležené Vídni, část vojska se utábořila právě v blízkosti kostela.

www.farnostopava.cz

 

Kostel sv. Ducha

Kostel sv. Ducha spolu s přilehlým klášterem byl od počátku svého vzniku v užívání minoritského řádu. Tento řeholní řád sv. Františka odvozuje dle tradice počátek svého působení v Opavě od roku 1234 či 1238, bezpečně však lze hovořit o zdejší přítomnosti menších bratří až k roku 1250, kdy byl konvent na provinciální kapitule přijat do česko-polské provincie. Fundátor stavby, patrně moravský markrabě a pozdější král Přemysl Otakar II., podstoupil řádu prostor mezi Dobytčím trhem (Masarykovou ulicí) a městským opevněním.

Po roce 1250 začalo budování presbytáře kostela, o kterém máme doloženy pouze velmi skromné informace. Snad měl dvě obdélná pole a polygonální závěr, do budoucí lodi se měl otevírat lomeným vítězným obloukem a dokončen byl před rokem 1269. Na jeho jižní stranu přiléhala zděná budova konventního domu. Ke konci století došlo k dobudování vysoké a dlouhé cihlové lodi, jejíž zdivo je dosud v jádru dochováno. Na počátku 14. století byl na severní straně kostela postaven klášter s kostelem pro klarisky, ženskou větev tohoto řádu.

Před polovinou 14. století došlo za podpory knížete Mikuláše II. ke stržení presbytáře, který nahradil nový, přes dvacet metrů vysoký, kamenný chór. I přes řádový zákaz k němu byla připojena mohutná hranolová věž. Pod presbytářem nechal Mikuláš zřídit rodovou hrobku opavských Přemyslovců, kde byl následně roku 1365 sám pochován. Později zde byla pohřbena jeho manželka Jutta, synové Václav I. a Přemek I. a jako poslední opavský Přemyslovec Arnošt, Přemkův syn. V kostele sv. Ducha spočinul i syn Jiřího z Poděbrad, opavský vévoda a kladský hrabě Viktorin a také řada místních šlechticů, jako byl například proslulý válečník jagellonské doby Bernard Bírka z Násile a jiní urození z rodů Bruntálských či Tvorkovských. Krypta pod presbytářem však byla po požáru v roce 1790 zasypána.

Požár Opavy v roce 1431 postihl také kostel s přilehlým minoritským klášterem, přičemž největší škody utrpěly střechy obou budov. Při opravách došlo k novému zaklenutí presbytáře a vystavění vysokého krovu střechy, která tak výrazně převýšila výšku lodi. Nenávratně poškozeny však zůstaly zemské desky uchovávané v klášteře. V jeho zdech totiž zasedal snad již od počátku 15. století stavovský soud. Obnovení celého prostoru bylo natolik důstojné a působivé, že umožnilo, aby se zde v roce 1473 konal sněm českého krále Vladislava II. Jagellonského, polského panovníka Kazimíra IV. a uherského vladaře Matyáše Korvína.

Nástup protestantismu v průběhu 16. století přinesl kostelu s klášterem řadu nesnází. Na počátku 17. století na něj zaútočili luteráni v době konání bohoslužby. Během třicetileté války byl kostel vypleněn nejprve vojskem krnovského vévody Jana Jiřího a později dánskou armádou. Útrapy následně vyvrcholily katastrofálním požárem Opavy v roce 1689. Obnova stavby v barokním duchu započala již o šest let později a pokračovala v průběhu 18. století. Nejprve se snížilo zdivo presbytáře, kostel získal nové zaklenutí a barokní okna. Na počátku 18. století byly po stranách lodi vybudovány dvě trojice výklenkových kaplí a centrální kaple sv. Antonína a sv. Floriána. Následně byla freskami vymalována klenba kostela a konečně v roce 1731 přestavěno průčelí a opatřeno vysokým několikaetážovým a bohatě tvarovaným štítem s množstvím sochařské výzdoby. V horní nice průčelí lze spatřit jednu z nejcennějších místních plastik – sochu Panny Marie Immaculaty. V bočních nikách předsíně jsou umístěny 4 sochy mučedníků a následovníků sv. Františka. Na atice v ose hlavního vstupu se nachází socha sv. Floriána, po krajích doprovázena sochou sv. Františka a sv. Antonína se čtyřmi barokními dekorativními vázami. Po stranách vstupu jsou instalovány skulptury sv. Bonaventury a sv. Ludvíka. V boční levé nice se nachází socha sv. Jana Nepomuckého.

V 60. letech 18. století byla přestavěna již zmíněná západní předsíň, nyní s předstupujícími bočními křídly. Okolo poloviny tohoto století byla dobudována další dvě křídla kláštera, který tak nabyl dnešního rozsahu. Dobu josefínských reforem, kdy docházelo k hromadnému rušení církevních objektů, přečkal kostel s klášterem bez újmy, neboť zde v roce 1785 došlo ke zřízení druhé městské farnosti. Zcela zásadní poškození však kostel utrpěl při požáru o pět let později. Při následné obnově byl chrám nově vymalován opavským malířem Ignácem Güntherem. V roce 1827 dostala novou podobu i věž kostela – počátkem 17. století přestavěná poslední patra nyní získala novogotický nástavec s lucernou a věžními hodinami. V závěrečných bojích druhé světové války byl kostel značně poškozen a vyhořel. Oprava vyvrcholila na konci 50. let rekonstrukcí věže. Po únoru 1948 v důsledku sekularizace a internace řeholníků byl klášter v užívání zemědělsko-lesnického archivu. Na začátku 90. let se většina objektu navrátila minoritskému řádu, v nedávné době i jeho zbývající část.

www.farnostopava.cz

 

Kostel sv. Hedviky

Zrušení městského hřbitova v roce 1891 mezi dnešními ulicemi Hany Kvapilové a Bochenkovou, který plnil svou funkci takřka sto let od doby, kdy zde byl po zákazu pohřbívat uvnitř městských hradeb přemístěn z prostoru dnešního divadla na Horním náměstí, vyvolalo otázku po dalším využití tohoto prostoru. O tři roky později přišel konzistorní rada a učitel na místní reálce Johann Eichler s přáním vybudovat zde jednoduchý gotický kostelík zasvěcený patronce Slezska sv. Hedvice. Zřídil nadační fond na stavbu a provoz objektu a sám pro tyto účely věnoval cenné papíry v hodnotě pěti tisíc zlatých. K realizaci stavby se však přistoupilo až o třicet let později a již za zcela jiných poměrů.

Ještě v průběhu první světové války, na jejichž bojištích zahynulo rovněž množství vojáků ze západního Slezska, bylo rozhodnuto, že se kostel stane památníkem těchto padlých. Roku 1927 byla výborem reprezentujícím významné osobnosti Opavska vypsána soutěž na projekt stavby objektu, přičemž jednou z podmínek bylo, že architekt musel pocházet ze Slezska či ve Slezsku trvale pobývat. Vítězným návrhem se po ukončení soutěže v roce 1932 stal projekt krnovského rodáka, významného vídeňského architekta a jednoho ze zakladatelů vídeňské secese Leopolda Bauera, který již dříve v Opavě projektoval významné objekty jako obchodní dům Breda & Weinstein či budovu Obchodní a živnostenské komory – dnešní Městský dům kultury Petra Bezruče. O rok později došlo k položení základního kamene a ještě do konce téhož roku se podařilo vybudovat hrubou stavbu. Práce na interiéru a věži trvaly několik let, stavba byla nakonec zkolaudována v roce 1937. Dlouholeté průtahy při přípravě a realizaci jsou přičítány problémům s financováním.

Kostel má půdorys ve tvaru latinského kříže, jehož břevna tvoří boční kaple. Padesát čtyři metrů vysoká věž je zakončena baldachýnem a křížem a je spolu s hlavním i bočním průčelím rytmizována železobetonovými pilíři konstrukce. Čelní strana je doplněna latinským textem vycházejícím z Missa solemnis Ludwiga van Beethovena. Bauerovo „hudební“ pojetí architektury je patrné i v barevnosti stavby. Boční kaple k uctění paměti padlých slezských vojáků je symbolicky laděna do tónů tmavě modré, fialové a černé barvy, což má odkazovat na Beethovenův smuteční pochod. Hudební námět můžeme naleznout i u kovové mříže oddělující chrámovou předsíň a hlavní loď. Bauerův návrh této mříže prostřednictvím užití jednoduchých křížků evokuje vojenský hřbitov. Zhotovil jej opavský kovotepec Ludwig Blucha. Celková výzdoba interiéru byla přenechána výhradně místním umělcům jak za účelem zdůraznění lokální dimenze stavby, tak zároveň z důvodu hmotného zabezpečení těchto tvůrců. Dekorace hlavního oltáře v podobě deseti reliéfů ze života sv. Hedviky byla svěřena Heleně Scholzové-Železné, dceři spisovatelky Marie Stony. Triptych nad tímto oltářem pak namaloval Paul Gebauer. Tvoří jej zmrtvýchvstání Krista, které po obou stranách lemuje dvanáct postav apoštolů. Oblouk nad oltářem hlavní lodi, která je na rozdíl od bočních kaplí valeně klenutá, vyzdobil Gebauer motivem Nejsvětější trojice s adorujícími anděly. V bočních kaplích lze spatřit výjev ze života sv. Hedviky a fresku Panny Marie jako královny nebes. Dnes již neexistující oltářní obraz jedné z kaplí a nástěnné malby při vchodu do kostela byly prací dalšího lokálního umělce malíře Adolfa Zdrazily.

Ironií osudu byl kostel, koncipovaný jako památník padlých první světové války, dokončen nedlouho před vypuknutím druhého celosvětového konfliktu. Objekt se tak místo toho, aby začal sloužit duchovním účelům, stal paradoxně vojenským skladištěm a jeho věž pozorovatelnou Luftwaffe. Válku nakonec nepřečkal kříž, který byl z věže při náletech sestřelen. Po válce se sice zahájila oprava, kostel se však opět nedočkal svého naplnění. Začal se využívat pro účely Zdravotnického zásobování a jeho vnitřek byl adaptován pro skladování vybudováním tří dřevěných pater a výtahu. Změna přišla až s listopadem 1989, kdy byl kostel postupně obnovován a upravován k duchovnímu využití. V roce 1993 byl u příležitosti 750. výročí úmrtí sv. Hedviky za přítomnosti papežského nuncia slavnostně vysvěcen. Dlouhá cesta památníku byla prozatím uzavřena roku 1999, kdy byla na věži vztyčena replika původního kříže.

www.farnostopava.cz

 

Kostel sv. Jana Křtitele

Kostel sv. Jana Křtitele ve Smetanových sadech při Janské ulici dnes na první pohled jen vzdáleně připomíná svůj pozdně středověký původ. Jeho historie je pevně spjata s řádem johanitů, známým též jako řád maltézský. Tento rytířský řád, ustavující se během začátku 12. století při špitále sv. Jana ve Svaté zemi, se původně věnoval špitální péči o nemocné, později rovněž ochraně věřících poutníků. Do českých zemí přichází po polovině 12. století, o půl století později je výskyt „rytířů s bílým křížem“ doložen i v dnešních polských Hrobníkách. Odtud pak na začátku 13. století přenesli své sídlo do nedalekých Hlubčic. Ve třicátých letech 14. století nechal opavský vévoda Mikuláš II. postavit na Ratibořském předměstí v Opavě při mlýnském náhonu špitál a kapli sv. Mikuláše. O dvě desetiletí později je pak svěřil do péče právě hlubčicko-hrobnickým johanitům. Tři roky na to do jejich správy připadl také nově vystavěný kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi při jihovýchodní části městského opevnění. Přízeň nového zeměpána, Mikulášova syna Jana I., řád sice načas ztratil, nejpozději od roku 1377 však došlo ke zřízení samostatné komendy v Opavě v podobě soukromé fundace přímo z iniciativy přemyslovského rodu. Řádová budova byla původně umístěna nejspíše jižně či jihovýchodně od kostela.

Kostel byl trojlodní, síňového typu o třech polích v každé lodi. Měl užší pětiboký a zaklenutý presbytář s lomenými okny a tufitovými kružbami. Zlomky žeber klenby byly ještě před několika málo lety zachovány v barokní ohradní zdi. Vdova po zakladateli kostela jej vybavila vévodským oltářem k uctění památky svého manžela. Koncem století došlo v souvislosti se stavbou nedalekého zeměpanského hradu a s přeložením městských hradeb v tomto úseku ke včlenění kostela do městského areálu. Z jihovýchodní strany chrám obkroužila hradba, což si vyžádalo přestavbu jeho trojlodí. U kostela pak byla zřízena menší branka (tzv. fortna) a vybudována hranolová věž.

Další zásah do objektu je spojen s jeho opravou po požáru města v roce 1431 a následnou přístavbou sakristie na severní straně presbytáře. Dlouhá kaple, zaklenutá obkročnou klenbou nesenou tufitovými žebry, měla v patře zděnou část sloužící jako pokladnice, do níž vedlo vřetenové schodiště v dodnes dochované vnější věžičce. Další přestavbou a opravou prošel kostel po požáru roku 1461. Po následujícím požáru, jenž zachvátil Opavu v roce 1689, podstoupil kostel na počátku 18. století barokní přestavbu. Byly obezděny gotické pilíře trojlodí, upravena téměř všechna okna, průčelí dostalo novou fasádu a novou věž za jejím štítem, která nahradila sanktusní věžičku na hřebeni střechy. Ve stejné době došlo ke stavbě komory na boku lodi, do které ústila chodba z nové komendy. Ta vznikla okolo poloviny 17. století a stála nyní západně od kostela. Roku 1713 byla Jordanem Zellerem dostavěna v barokním stylu. Při osvobozování Opavy v dubnu 1945 byl objekt těžce poškozen a následně stržen. Samotný kostel prošel v průběhu 19. století několika úpravami, kdy bylo například vystavěno nové klasicistní průčelí. V závěru století pak byla stavitelem Juliem Lundwallem vystavěna nová věž, která byla rovněž za války poškozena. Dnešní podoba kostela je výsledkem poválečné rehabilitace, dřevěná věž je však historicky nevěrohodnou rekonstrukcí.

V interiéru kostela se podařilo dochovat kamenný náhrobník vratislavského světícího biskupa Bernarda Symbalského. Deska s rytinou biskupovy postavy je po obvodu doplněná pozdně gotickým nápisem z období po roce 1453. Není však patrně domácího původu, byla zřejmě do Opavy přivezena z Nisy či Vratislavy. V presbytáři rovněž najdeme dvě cenné náhrobní desky řádových komturů z 16. století – Jiřího Lesoty ze Stéblova a Jiřího Adelsbacha z Domsdorfu. Jiný náhrobník byl později použit jako nadpraží vchodu do sakristie. Uvnitř kostela se nachází taktéž socha Trpícího Krista z 16. století a hlavní oltář zdobený zlaceným boltcovým ornamentem s obrazy opavského malíře Ignáce Günthera. Ve venkovním výklenku lze spatřit sochu sv. Jana Nepomuckého, která byla do 50. let 20. století umístěna poblíž mostu přes řeku do Kateřinek. Poškozené dílo neznámého autora z 1. čtvrtiny 18. století představuje světce s jeho klasickými atributy – biretem na hlavě a krucifixem v pravé ruce, palmová ratolest v druhé ruce se již nedochovala.

www.farnostopava.cz

 

Kostel sv. Kateřiny

Dnes by již nezasvěcený pozorovatel sotva považoval kostel svaté Kateřiny za jeden z nejstarších církevních objektů města Opavy a jeho přilehlého okolí. Přestavba z počátku 19. století sice tvář stavby podstatně změnila, prvky jejího středověkého gotického jádra však lze spatřit dodnes. Jméno patronky kostela sv. Kateřiny Alexandrijské pak v pozdějších letech ovlivnilo pojmenování celé zdejší obce Kateřinky (Dorf Kathreyn).

Možnost existence staršího sakrálního objektu na místě dnešního kostela nelze bez archeologického výzkumu potvrdit ani vyvrátit. První zmínka z roku 1369, z níž se odvozuje i datace dokončení výstavby, pojednává o instalaci oltářního deskového obrazu zasvěceného sv. Kateřině ve stejnojmenném kostele. Tento údaj však nelze považovat za jistý, jelikož nemusí nutně souviset s tímto místem. První bezpečná zpráva z roku 1417 ale dává tušit, že svatyně již nějakou dobu předtím existovala a plnila svou funkci. Architektonický slohový rozbor potvrzuje vznik kostela právě mezi těmito dvěma letopočty a kloní se spíše k šedesátým či sedmdesátým létům 14. století.

Původně měl kostel jednu obdélnou loď, pětiboký presbytář a na jeho severní straně sakristii, přičemž se do dnešních dnů dochovalo obvodové zdivo s jižním vstupním portálem s výjimkou západní stěny lodi. V presbytáři, který je od lodi oddělen lomeným vítězným obloukem, lze rovněž spatřit původní elegantní zaklenutí křížovou žebrovou klenbou s paprsčitým závěrem a kolmo zapuštěné sedile – místo pro významnější účastníky bohoslužby. Do začátku 19. století se podoba kostela příliš nelišila od svého původního středověkého stavu, jak dokládají informace v souvislosti s opravou po požáru roku 1764. Zřejmě došlo k nahrazení původního stropu lodi za plochý dřevěný, doložena je také nevelká dřevěná věžička. Ze zprávy z přelomu 16. a 17. století se lze dozvědět, že kostel spolu s hřbitovem sloužil obyvatelstvu přilehlých osad Opavy – dnešních Kateřinek, Malých Hoštic a Kylešovic. Pohřbívalo se zde až do roku 1869, kdy byl zprovozněn nový hřbitov u nedaleké kaple sv. Kříže – tzv. Švédské kaple. V kostele, který byl zřejmě spravován kaplanem podléhajícím pod opavskou farnost chrámu Panny Marie, se v polovině 17. století kázalo dvojjazyčně, tedy česky i německy.

V průběhu 19. a 20. století proběhlo několik přestaveb a oprav, přičemž zejména ta první a největší z roku 1806 podstatně změnila tvář památky. Došlo ke stržení západní stěny a prodloužení délky kostela. Zároveň byla zaklenuta loď, vystavěna varhanní kruchta a především byla do vstupního průčelí zabudována hranolová věž s cibulovou bání, lucernou a makovicí. Dnes je kostel nově omítnut, po stranách jsou umístěny jednostupňové opěráky, průčelí je členěno pilastry a zakončeno korunní římsou.

Uvnitř kostela se nachází 14 obrazů zobrazujících zastavení křížové cesty, namalovaných Janem Lukášem Krackerem roku 1761. Cyklus byl původně zhotoven pro františkánský kostel sv. Barbory na Ostrožné ulici a po jeho zrušení roku 1796 byl přenesen do Kateřinek. Shodou okolností ve stejném roce zemřela Maria Anna, hraběnka Renardová, dcera svobodného pána Sobka z Kornic, jejíž náhrobní stéla je zazděna do venkovní zdi presbytáře. V tomto značně poškozeném pískovcovém náhrobku je vyobrazen reliéf dvou erbů – jejího manžela a erbu rodu Sobků, který přidržují lvi a ze kterého vyrůstá hraběcí koruna a kříž. Hned vedle se nachází o něco málo mladší a výrazně poškozenější náhrobní deska Vincence Matyáše Rudzinského, majitele kateřinského zemědělského dvora. V zahradě kostela je pak umístěna socha sv. Floriána. Skulptura ochránce před požáry zde byla přenesena roku 1923 z křižovatky Ratibořské a Černé ulice. Práce neznámého autora z roku 1721, zachycující patrona v podobě římského vojáka s kopím vylévajícího vědro vody, patří k významným opavským barokním památkám.

www.farnostopava.cz

 

Kostel sv. Petra a Pavla

Vyvýšená dominanta dnešní místní časti Jaktaře, známá také jako tzv. Kostelní kopec, je významnou lokalitou na území Opavy s množstvím archeologických nálezů doložených již od pravěku. Jmenovat lze například paleolitické pazourkové artefakty spolu se dvěma mamutími stoličkami a zlomky mamutích klů, desítky sídlištních jam se stopami lineární keramiky mladší doby kamenné či bronzové kopí a sekerku z doby bronzové. Snad v prvorepublikovém období mělo být v pískovně u kostela nalezeno několik keltských mincí, dnes bohužel nezvěstných. Po příchodu slovanského obyvatelstva mohl kopec sloužit jako opevněné hradisko, existenci slovanského hradu na spojnici dvou cest vedoucích na Bruntál a Krnov však nelze bezpečně potvrdit.

Vesnice Jaktař podléhala od počátku 13. století olomouckému biskupství. Později patřila k tzv. moravským enklávám ve Slezsku, které sice byly až do roku 1928 spravovány slezskými úřady, avšak platily v nich moravské zákony a daně byly rovněž odváděny na Moravu. Pro Jaktař byla typická převaha českého obyvatelstva. Když se zde v roce 1858 otevřela česká měšťanská škola, našly v ní místo i české děti z Opavy a blízkých vesnic, neboť na Jaktař se na rozdíl od Opavy nevztahoval nesouhlas německé městské rady s budováním českých škol. Rozvíjející se česká kultura během 19. století je pevně spojena s činností katolických kněží a právě jaktařská farnost hrála v tomto procesu v rámci Opavska nezanedbatelnou úlohu. V období let 1817–1834 zde působil jako duchovní správce spisovatel Jan Alois Zábranský. Jako katolický kněz působil v Jaktaři i autor národopisných prací (za všechny jmenujme alespoň Slezská svatba či dvoudílné Naše Slezsko) Jan Vyhlídal. Druhé a zároveň poslední desetiletí prvorepublikového období strávil v jaktařské farnosti i významný kaplan Alois Šebela, který zde byl přeložen z Kateřinek a později zahynul v Osvětimi. K uctění jeho památky nese ulice směřující ke kostelu jeho jméno. Zmiňujeme-li na tomto místě duchovní správce kostela, je vhodné připomenout i zdejší krátkodobé působení pozdějšího svatého Jana Sarkandera.

Kostel sv. Petra a Pavla patří mezi nejstarší svatostánky na území dnešního opavského katastru. Jeho vznik je datován nejpozději k roku 1246 a stavba objektu se odhaduje mezi léty 1241 a 1246, tedy v období mezi mongolským vpádem na Moravu a první písemnou zmínkou o existenci kostela. Objekt, který lze řadit k opevněným sakrálním stavbám středověku, se měl stát symbolickým vyjádřením významu biskupovy držby v okolí. Tomu odpovídala i jeho velikost. Měl podobu jedné téměř čtvercové lodi a hlubokého presbytáře, jejichž gotické zdivo je dodnes dochováno. Původně plochostropá loď je opatřena pěti masivními opěráky a na jižní straně je otevřena dvěma portály. Presbytář se skládá z jednoho čtvercového pole a pětibokého uzavřeného závěru, původně měl jednu křížovou a jednu paprsčitou klenbu. Zvenku je podepřen třemi opěráky a od lodi oddělen triumfálním obloukem, později zbarokizovaným v souvislosti se zaklenutím lodi. Dodnes dochované sedile (místo určené významnějším účastníkům bohoslužby) a gotický sanktuář v presbytáři pocházejí ze 14. století. Na severní straně přiléhá k presbytáři sakristie, jež je zaklenuta dvěma poli masivní žebrové klenby. Robustní žebra o tvaru pětistěnu jsou svázána na vrcholu svorníkem s motivem čtyř lilií, které symbolicky odkazují na atributy mučedníků a vnitřní čistoty a neposkvrněnosti Panny Marie. Na vesnické poměry relativně moderní a veliká sakrální stavba v raně gotickém provedení je dokladem šíření nových idejí a výtvarných projevů v opavské oblasti.

Za barokní přestavby v průběhu let 1760 až 1762 pod vedením stavitele J. G. Wernera došlo především k prodloužení lodi, která byla v průčelí zakončena novou věží se zaoblenými nárožími a dvojicí pilastrů, ozdobena dvěma volutami a končící helmicí s otevřenou lucernou. Z výzdoby interiéru je třeba připomenout plastiku Ecce Homo z první čtvrtiny 16. století, zobrazující sedícího Krista s podepřenou hlavou, a oltářní obraz sv. Petra a Pavla v poutech patrně od vídeňského malíře Felixe Ivo Leichera. Kostel je obklopen hřbitovem uzavřeným zdí a v jeho areálu se nachází i mramorová socha kříže s Kristem z počátku 19. století.

www.farnostopava.cz

 

Kostel sv. Václava

Jedna z nejstarších církevních staveb Opavy byla postavena poblíž původního severního úseku městských hradeb. Dnes bychom druhý největší opavský církevní objekt nalezli v prostoru mezi ulicemi Pekařskou, Mnišskou a Solnou. Pohnuté osudy kostela se často prolínaly s tragickými událostmi v samotném městě a v průběhu historie zanechávaly na budově nesmazatelné stopy.

Existuje hypotéza, která klade počátek sakrálního využití plochy u dnešního chrámu hluboko do minulosti. Vznik kostela s klášterem lze však bezpečněji odvozovat od roku 1291, kdy měl opavský vévoda Mikuláš I., nemanželský syn krále Přemysla Otakar II., vydat dominikánskému řádu listinu k založení těchto objektů. Stavba gotického kostela z lomového kamene se protáhla na dobu několika desetiletí a byla dokončena až za Mikuláše II. Na jeho přání byl chrám, zasvěcený sv. Václavu, roku 1336 vysvěcen olomouckým biskupem. V té době měl kostel podobu bazilikálního trojlodí, které bylo členěno osmi pilíři ve dvou řadách. V jeho dlouhém a vysokém presbytáři s pětibokým závěrem a dvěma bočními kaplemi zůstalo uchováno do dnešních dní několik původních pamětihodností. Vedle tufitové kružbové okenní výzdoby v podobě kruhu s vepsaným pětilistem a tří později zazděných románských oken ve venkovním zdivu jižní kaple sv. Dominika je to především vzácná fresková výzdoba. Zachované zbytky gotické nástěnné malby představují dva cykly legend o sv. Janu Křtiteli a sv. Štěpánovi a unikátní zobrazení samotného autora s nápisem Nicolaus pictor.

Během 15. století byl kostel několikrát poškozen požáry, v důsledku kterých bylo nutné pořídit nové krovy. Ve stejném období došlo rovněž k přeměně sakristie na severní straně presbytáře v kapli sv. Kříže, jinak též známé jako Moravská kaple. Zde se konala kázání v českém jazyce. V roce 1556 kostel postihl další požár a nedlouho po jeho více než dvacetileté opravě byl chrám vydrancován luterány. V samém závěru 16. století prošla kaple sv. Dominika renesanční adaptací, kdy byla rozdělena zdí na sakristii a kapli Mošovských, kteří si v kostele zřídili rodovou hrobku. Nedlouho poté byla před severozápadní průčelí vztyčena zvoniční hranolová věž s renesanční atikou. V průběhu třicetileté války byl objekt vyrabován vojskem krnovského knížete Jana Jiřího a v kostele byla zřízena konírna. O několik let později se situace opakovala, když do Opavy vpadla dánská armáda. Při zpětném dobývání města Albrechtem z Valdštejna zasáhl kostel s klášterem požár, který zničil střechy a poškodil věž. Katastrofy 1. poloviny 17. století završil další oheň v roce 1651, velký požár Opavy roku 1689 se ale objektu vyhnul. Mohla tak probíhat raně barokní obnova, která vyvrcholila po roce 1732 radikální přestavbou v barokním stylu.

Při této přestavbě došlo zejména k nahrazení původního gotického zaklenutí lodě a presbytáře valenou klenbou a byly dozděny mezilodní arkády, které tak získaly půlkruhové oblouky. Hlavní loď a presbytář byly vyzdobeny freskovou výmalbou zpodobňující svatováclavské legendy, kterou zhotovil vratislavský malíř I. Depée se svým pomocníkem F. K. Sambachem. Depée pak opatřil boční stěny lodi výjevy ze života sv. Dominika a z historie řádu, které byly doplněny ornamentální výzdobou M. Schwegela. Nový hlavní oltář a několik bočních vytvořil sochař J. J. Lehner. Byly to vedle střechy a krovů především právě oltáře, které byly poškozeny při požáru v roce 1758, kdy bylo město okupováno pruskými vojáky. Následující obnova však byla pouze epilogem za historií svatostánku.

Po poslední bohoslužbě v roce 1786 byl kostel s klášterem zrušen a následně začal chrám sloužit jako vojenské skladiště, pro jehož účely byla uvnitř vybudována třípatrová dřevěná konstrukce. Během následujícího století probíhala postupná likvidace některých částí kostela, například věže nebo loretánské kaple z konce 17. století, stojící při západním průčelí. Místo vstupního portálu byla instalována široká vrata pro vjezd vozidel. Později mimo jiné zanikl také polygonální závěr presbytáře, který nahradila rovná stěna. Na přelomu 19. a 20. století vojenská správa z kostela odešla. Začínající opravy však přerušila válka a objekt byl znovu svěřen vojsku, což se nezměnilo ani za první republiky. I během okupace sloužil chrám armádě, tentokráte Wehrmachtu. Poválečnou snahu Jednoty pro obnovu kostela sv. Václava zmařil poúnorový vývoj a bývalý svatostánek následně sloužil jako sklad kulis divadla, později pro účely skladování obchodního domu. V souvislosti s rekonstrukcí kláštera a jeho přestavbou na Dům umění začala na konci 60. let rovněž obnova kostela s plánem jej do budoucna využívat jako výstavní síň či koncertní halu. Postupná renovace objektu vyvrcholila v letech 1999–2001 obnovou fasád a o pět let později důkladnou restaurátorskou konzervací interiéru. Dnes je tak kostel otevřen nejen pro účely různých kulturních a společenských akcí, ale je rovněž dokladem bohaté historie a proměn. Jeho provoz v současnosti zajišťuje Opavská kulturní organizace.

www.oko-opava.cz

 

Kostel sv. Vojtěcha

Dnešní barokní chrám sv. Vojtěcha na východní straně Dolního náměstí nahradil v druhé polovině 17. století dříve zde stojící gotický kostel. Nejstarší zmínka o kostelu sv. Vojtěcha existuje sice až z roku 1429, je však pravděpodobné, že vznikl někdy před rokem 1350 v souvislosti s úpravou náměstí jako filiální kostel farnosti Nanebevzetí Panny Marie a patřil Řádu německých rytířů. O jeho podobě a vnitřním vybavení máme velice skromné informace. O něco málo více lze uvést o jeho osudech v období reformace v 16. století, od kdy začalo být stále častěji užíváno pojmenování svatostánku jako kostela sv. Jiří. V kostele, který byl určen českému obyvatelstvu, již v roce 1532 působil luteránský duchovní. Protireformační kurz katolické strany sice na počátku 17. století vedl k uzavření tohoto chrámu, byl však protestanty násilně znovuotevřen. Ačkoliv protestantské pozice byly po potlačení rebelie v Opavě v roce 1607 načas oslabeny, po vydání Majestátu Rudolfa II. o náboženské svobodě o dva roky později jim byl kostel opět navrácen se souhlasem samotného císaře.

Nekatolíci se však z nabyté svobody neradovali dlouho. Po ukončení prvního dějství třicetileté války a potlačení českého povstání v roce 1620 došlo i v Opavě z popudu dědičného držitele Opavského knížectví Karla z Lichtenštejna k rekatolizačním omezením. Byli vypovězeni protestantští kněží a do města byl povolán jezuitský řád, kterému byl předán právě kostel sv. Jiří. Nedlouho poté kolem něj vyrostlo jezuitské gymnázium s kolejí. Kostel získali jezuité definitivně z rukou velmistra Řádu německých rytířů v roce 1655, což bylo znovu potvrzeno novým velmistrem o 22 let později. To umožnilo členům Tovaryšstva Ježíšova v čele s rektorem koleje Tobiasem Geblerem zbourat nevyhovující gotický kostel a vystavět mezi léty 1675 až 1681 nový barokní chrám a klášterní budovu.

Staviteli a zřejmě i autory jejich konečné architektonické podoby byli bratři italského původu Mikuláš a Jakub Braschové. Novostavba vycházející z dispozice římského kostela Il Gesú má jednu loď s třemi páry průchozích kaplí po stranách a je zakončená pravoúhlým presbytářem. Na něj ze severní strany přiléhá věž a z jižní strany sakristie. Průčelí kostela má podobu odstupňovaného rizalitu a je členěno horizontálně mohutnými římsami a vertikálně pilastry s korintskými hlavicemi, které zasahují až do trojúhelníkového štítu. Portál s odstupňovanými sloupy nese v tympanonu iniciály jezuitského hesla Ad Maiorem Dei Gloriam (K větší slávě Boží) a nad ním je vyobrazen reliéf tří jezuitských mučedníků, kteří zahynuli v Japonsku. V druhém patře nad oknem je umístěn znak knížecího rodu Lichtenštejnů, podporovatelů Tovaryšstva Ježíšova i samotného kostela. V šesti výklencích průčelí jsou zasazeny barokní sochy významných jezuitských světců, například zakladatele řádu sv. Ignáce z Loyoly s knihou v ruce. Z doby výstavby nového kostela pocházel první mariánský sloup umístěný na Dolním náměstí před průčelím budovy. Jeho poškození si po padesáti letech vyžádalo demontování a nahrazení v roce 1869 sloupem novým, byť s některými původními prvky. Na jeho trojbokém soklu je umístěna plastika Panny Marie Immaculaty stojící na půlměsíci a zeměkouli ovinuté hadem, symbolem dědičného hříchu.

Interiér kostela prošel mezi léty 1725–1750 novou výtvarnou adaptací. Na jeho výzdobě se podílel barokní malíř F. Ř. I. Eckstein, jenž vymaloval strop lodi scénami z legendy o sv. Jiří. Dopad letecké pumy v závěru druhé světové války nenávratně zničil takřka všechny nástěnné malby, dochovaly se pouze fresky bočních kaplí. Konec války nepřečkal ani impozantní dvoupatrový hlavní oltář zasvěcený sv. Jiří, na kterém byl taktéž vyobrazen sv. Vojtěch. Hlavní oltář i další kostelní oltáře, plastiky či kazatelna jsou dílem sochaře J. G. Lehnera.

Spolu s poválečnou obnovou zničeného objektu a instalací maleb soudobých slezských malířů byl v 60. letech do kostela převezen nový hlavní oltář z kapucínského kláštera ve Fulneku, jehož obrazy zhotovil malíř F. I. Leicher. Dnešní podoba kostela, který nepřetržitě plní svou liturgickou funkci a v jehož názvu převážilo od roku 1945 pojmenování podle sv. Vojtěcha, je výsledkem generální opravy v roce 1995, kdy bylo usilováno o co největší přiblížení se původní podobě kostela.

www.farnostopava.cz

 

Malohoštický skanzen

Na podzim roku 2014 byl v městské části Malé Hoštice otevřen malý skanzen. Byl vybudován v jedno a půl století starém domě v centru obce ve starém venkovském stavení a má představovat a připomínat život a práci obyvatel vesnice v dobách dávno minulých. K vidění je zde několik místností zařízených dobovým nábytkem, v části skanzenu najdeme nástroje a věci připomínající stará řemesla, která byla v Malých Hošticích provozována.

malehostice.opava-city.cz

 

Marianum

Dva roky po vídeňském založení Kongregace Dcer Božské Lásky roku 1868 přicházejí sestry tohoto řádu také do Opavy, aby zde pečovaly o výchovu dívek a sirotků. Opava se tak stala jejich vůbec prvním útočištěm v celých českých zemích. Nejprve obývaly dům na nynějším Rybím trhu, který sice v roce 1887 prošel výraznou proměnou, avšak ani tento prostor, zahrnující klausuru, mariánský ústav, obecnou školu a kapli, do budoucna nebyl kapacitně dostačující pro jejich účely. Objekt následně nalezl různá využití a po válce připadl Slezskému divadlu, mnozí jej ostatně mohou z minulosti znát jako Divadelní klub.

Nové útočiště našly sestry na knížecích loukách a polích Kylešovského kopce, na místě dnešní Rooseveltovy ulice, kde tehdy postupně vznikala nová zástavba. Za působení matky představené Stanislavy Fuss zde byl v letech 1907–1909 vybudován stavitelem Aloisem Geldnerem a architektem Adalbertem Bartlem rozsáhlý klášter pod názvem Marianum. Byl rozdělen na dvě části – v jedné se soustředila péče o staré lidi, druhá sloužila dívkám hledajícím ve městě práci. Vedle sirotčince zde byl také dívčí internát, později přetvořen na školu pro hospodyňky. Boje první světové války činnost kláštera ochromily a objekt následně sloužil také jako vojenská nemocnice, kterou ve válečných letech prošlo asi deset tisíc vojáků. S koncem války našel objekt další využití, když začaly být do péče sester svěřovány také duševně nemocné děti. Za okupace a v průběhu druhé světové války zůstala úloha Mariana sice nepozměněná, avšak došlo k výraznému ovlivnění jeho běžného denního chodu, především v období náletů. Z poválečných změn ústav patrně nejvíce ovlivnilo přemístění domova důchodců mimo objekt Mariana v 60. letech 20. století. Byly tak uvolněny kapacity pro duševně nemocné děti a Marianum se stalo v té době největším ústavem sociální péče v českých zemích.

Klášter byl postaven v podobě dvou symetrických samostatných trojpodlažních objektů, které jsou spojeny zapuštěnou pseudorománskou bazilikální kaplí. Průčelí budov je dekorováno bosáží přízemí, obloučkovým vlysem korunní římsy a je rytmizováno mělkým rizalitem, který je zakončen trojúhelníkovým štítem s plastikami sv. Josefa vpravo a Madony s Ježíškem vlevo v nikách pod baldachýnem. Autorem je snad opavský sochař Adolf Köhrer. Trojlodní kaple Božského Srdce Páně je završena kopulí na válcovém tamburu. Její průčelí je ozdobeno rozetovým oknem a nad ním sochou Ježíše Krista se svatozáří a otevřenou náručí. Hlavní loď, po stranách doplněná dvěma kaplemi, je zakončena půlválcovým výklenkem – apsidou. Arkády mezi hlavními a bočními loděmi nesou v patře emporové tribuny. Všechny lodě jsou vybaveny kazetovým stropem. Původně vybílená kaple byla mezi léty 1923 až 1930 bohatě vymalována benediktýnským mnichem Antonínem Vrbíkem v beuronském stylu. Ten je inspirován Byzancí a kombinuje zlaté plochy a figurální výjevy s typickou barevnou skladbou a důraznou linearitou. Výjimečnost kaple a zejména její výmalby tkví nejenom v jejím nepoškozeném dochování, ale rovněž v poměrně ojedinělém zastoupení takovéto výzdoby v českých zemích.

 

Matiční dům

Budova bývalé Matice opavské se nachází na Rybím trhu, částečně pak také na ulici Matiční, která byla v minulosti pojmenována právě po tomto spolku. Původní dům statkáře Ludwiga Wöllersdorfa byl Maticí zakoupen v roce 1880. V následujících letech sehrála instituce důležitou roli v životě českého obyvatelstva Opavy.

Historie tohoto spolku se začala psát již od roku 1877, kdy zásluhou pedagoga a historika Vincence Praska, katolického kněze Antonína Grudy, novináře Jana Zacpala, lékaře Jana Kolofíka a dalších českých vlastenců došlo k založení Matice opavské jako koordinačního ústředí lokálních národních snah. Ke členům a podporovatelům spolku patřily významné osobnosti jako například politici F. L. Rieger, Eduard Grégr, T. G. Masaryk či Josef Kaizl, dále spisovatel Jan Neruda, malíř a tvůrce spolkového znaku Mikoláš Aleš, botanik Ladislav Josef Čelakovský (syn spisovatele Františka Ladislava Čelakovského), geograf Jan Palacký (syn Františka Palackého), etnograf Čeněk Zíbrt a další. Mezi první úspěchy Matice opavské, podporované Ústřední maticí školskou v Praze, patří založení soukromého českého gymnázia v roce 1883, jehož vedením byl pověřen Vincenc Prasek. Od roku 1892 začal spolek periodicky vydávat Věstník Matice opavské. Původně spolkový a osvětový časopis od meziválečné doby nabral charakter vědeckého periodika a jeho tradici dodnes nese od roku 1948 vycházející Slezský sborník. Na konci 19. století vzniklo rovněž Muzeum Matice opavské a později spolek provozoval i vlastní tiskárnu známou jako Slezská Grafie.

V období druhé světové války byl spolek dočasně rozpuštěn, následně sice načas došlo k jeho obnovení, po únoru 1948 však byla Matice opět nucena svou činnost ukončit a její majetek byl předán Slezskému studijnímu ústavu. V roce 1968 byl spolek znovu obnoven a po sloučení se Slezskou maticí osvěty lidové fungoval pod názvem Matice slezská do roku 1972. Následně byl již potřetí nedobrovolně rozpuštěn. V prosinci 1989 pak dochází naposledy k jeho znovuobnovení a rok na to byla do jeho správy navrácena i Matiční budova. Matice slezská tak dodnes udržuje své poslání v zachovávání kulturních, historických a hospodářských hodnot, vydává pravidelně Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy a provozuje vlastní knižní vydavatelství.

Matice opavská za dobu svého působení rozvíjela i řadu dalších činností v rámci různých forem společenského a kulturního života českého obyvatelstva města. Budova se stala nejenom sídlem samotné Matice a jejího muzea či knihovny, v jeho zdech nalezly útočiště i další české spolky. Z celkového počtu 21 jmenujme alespoň Řemeslnickou jednotu, Sokol, Divadelní ochotnickou jednotu, Besedu či Křížkovského pěvecký spolek. V přízemí budovy měla Matice i svůj hostinec, v jehož sále se hrála také první česká divadelní představení v Opavě.

Sídlem Matice byl původně pouze rohový dům postavený před rokem 1841 na Rybím trhu. Později roku 1894 byla přikoupena sousední budova, k níž po čtyřech letech pod vedením Josefa Hruschky byla přistavěna dvoutraktová část situovaná při dnešní Matiční ulici. Zbývající dvě budovy, které jsou součástí komplexu Matičního domu, byly postaveny architektem Eduardem Labitzkým v roce 1869, ačkoliv jejich přidružení k Matičnímu domu proběhlo až po druhé světové válce. Mezi léty 1948 a 1989, kdy byl dům zestátněn, sloužil jako školní jídelna a družina, Lidová škola umění, pobočka Československého rozhlasu v Ostravě a také jako archiv Pozemních staveb. Přestože po roce 1989 byla budova vrácena do správy obnoveného spolku, poměrně rozsáhlý objekt je dnes využíván jako školní stravovací zařízení, advokátní kancelář a ve starých klenutých sklepech sídlí i Matiční restaurace. Prostory spolku však byly při navrácení v havarijním stavu. K otevření komplexu došlo až po generální rekonstrukci v roce 1995. V letech 2008–2009 pak získal Matiční dům mimo jiné i původní historický vzhled fasády.

www.maticeslezska-opava.cz

 

Měnírna elektrického proudu

Jednu z nejzajímavějších technických pamětihodností města Opavy představuje měnírna elektrického proudu na Rybím trhu v prostoru za bývalým Mariánským ústavem. Objekt je od roku 1990 zapsán do seznamu státem chráněných památek a je výjimečným unikátem v rámci celé České republiky.

Potřeba dodávek elektrického napětí pro místní hromadnou dopravu začala být aktuální v roce 1905, kdy na trasu mezi Horním náměstím a pozdějším kinem Alhambra v Kateřinkách vyjela v rychlosti 12 km/h první tramvaj. Linku, která byla později z náměstí prodloužena přes Krnovskou ulici k městskému parku, doplňoval druhý spoj vedoucí z nádraží Opava východ přes Janskou, Ostrožnou a Olomouckou ulici k nemocnici, později až k psychiatrické léčebně. Tyto dvě trasy s metrovým rozchodem, na nichž jezdilo zpočátku osm tramvají, doplnila od roku 1912 třetí, která začínala u budovy divadla na Horním náměstí a přes Ostrožnou a Otickou ulici směřovala k Městskému hřbitovu. V roce 1948 byla prodloužena první linka až ke Švédské kapli a na jejím druhém konci byl vytvořen nový úsek, jenž pokračoval od křižovatky Krnovské a Jaselské ulice dále na Jaktař, kde trať končila u dnešní restaurace Na točně. Od 50. let však v důsledku havarijního stavu tratě i samotného podloží začalo docházet k postupnému rušení tramvajových linek. Ty měly nahradit trolejbusy, které poprvé vyjely do ulic roku 1952 a později se staly jedním ze symbolů opavské městské dopravy. Úplně poslední průjezd tramvaje městem pak proběhl o čtyři roky později. Vzpomínku na tramvajovou dopravu dnes představuje zabudování části kolejí do dnešní dlažby Hrnčířské ulice a Dolního náměstí.

U první vozovny na Krnovské ulici byla v letech 1903–1904 postavena rovněž industriální budova městské parní elektrárny, která měnila střídavé napětí na potřebné stejnosměrné. Z důvodu rozšiřování sítě městské dopravy vznikla potřeba umístit měnírnu elektrického proudu blíže centru města. V roce 1929 tak byla postavena podle projektu Ericha Geldnera jednoduchá funkcionalistická železobetonová stavba s cihlovými výplněmi a břízolitovou omítkou. Původní vybavení, transformátory, rtuťové usměrňovače a rychlovypínače, vyrobené v roce 1905 berlínskou firmou AEG, zde byly přemístěny z Krnovské ulice a dodnes je toto vybavení kompletně dochováno, stejně tak většina stavebních a provozních prvků a detailů objektu.

Princip měnírny spočíval v napojení přívodu 22 kV na sběrnice a do hlavního vypínače na transformátor. Z něj pak byly napájeny usměrňovací šestianodové rtuťové baňky AEG 600V/250A s jehlovým zapalováním a rozvaděčem, uspořádané do dvou řad po čtyřech kusech. Dále pak stejnosměrné napětí 600 V pokračovalo k jednotlivým úsekům, jak dokládají i dochované štítky s názvy konkrétních ulic.

Měnírna fungovala nepřetržitě do roku 1985, kdy byly vybudovány dvě nové měnírny, nejprve na ulici Čajkovského a posléze na Kylešovské ulici. Do té doby objekt fungoval bez větších obtíží. Budova v současnosti již téměř třicet let chátrá a očekává se, jaký bude další vývoj v otázce jejího zachování.

 

Městské koupaliště

Vítězem soutěže na stavbu opavského koupaliště se stal projekt opavského architekta Otto Reichnera. Stavba v roce 1931, dnes zapsaná v seznamu památek jako soubor významných funkcionalistických prvků, je umístěna v příjemném prostředí Městských sadů. Plastiky vodníka a žabek od akademického sochaře Josefa Obetha vdechly dětskému brouzdališti pohádkovou atmosféru. Areál byl rekonstruován a modernizován, aniž by utrpěla jeho původní podoba.

www.koupalisteopava.cz

 

Městský dům kultury Petra Bezruče

Obchodní a živnostenská komora vznikla za účelem podpory obchodníků a živnostníků ve Slezsku v polovině 19. století. Roku 1906 bylo rozhodnuto o výstavbě nové reprezentativní a důstojné budovy, která by měla sloužit pro její účely. Budova měla být situována na tzv. Glacis, okružní třídě rezervované pro výstavbu domů a veřejných budov, která byla inspirována vídeňskou Ringstrasse, na základě konceptu bývalého městského architekta Eduarda Labitzkého.

Ve veřejné soutěži o projekt na stavbu budovy se objevila jména vídeňských architektů jako Oskar Czep, Siegfried Kramer, Rudolf Sowa nebo Arnold Karplus. Soutěž se svým projektem na palác Emma nakonec vyhrál krnovský rodák Leopold Bauer, jenž v Opavě později projektoval taktéž obchodní dům Breda & Weinstein a kostel sv. Hedviky. Tento vídeňský architekt a žák Carla Hasenauera a Otto Wagnera rovněž navrhl parkovou úpravu kolem budovy a její interiér včetně jednotlivých zařízení, jako byla svítidla, ozdobné mříže či kování. Elegantní neoklasicistní stavba pak byla vybudována mezi léty 1908 a 1910 stavební firmou Aloise Geldnera. Budova opavské obchodní a živnostenské komory se ve své době stala jednou z nejmodernějších a nejúčelnějších komorních budov v celé monarchii.

Stavba o rozměrech 33 x 33 metrů měla podobu dvou křídel nestejné výšky s půdorysem v obryse robustního T s mansardovou střechou. Klasicistní palácové průčelí budovy, lemující okružní třídu se čtveřicí toskánských sloupů a třemi vysokými okny, je vyzdobeno čtyřmi plastikami mužských postav symbolizujícími řemesla v nadživotní velikosti na kladí sloupů. Sochy jsou prací sochaře Josefa Obetha, stejně tak i šestnáct pískovcových reliéfů na fasádě, které zobrazují dětské postavy jako alegorie slezských měst. Názvy měst byly napsány na tabulkách pod reliéfy a poté odstraněny v průběhu druhé světové války. Kovový plášť vstupních dveří, který zhotovil přední vídeňský sochař a designér Gustav Gurschner, je rovněž bohatě vyzdoben reliéfy. Horní tři díly v oknech průčelí jsou vyplněny vitrážemi navrhnutými opavským malířem Adolfem Zdrazilou. Zhotoveny pak jsou specializovanou firmou Richarda Schleina z českého Hrádku. Zachycují devět vyobrazení ženských postav symbolizujících jednotlivá odvětví výroby a řemesla, která jsou spjatá se slezským prostředím.

Centrem třípodlažní stavby je ústřední prosvětlená hala s trojramenným mramorovým schodištěm, ze kterého jsou přístupny všechny přilehlé prostory budovy. Hala je opatřena bohatou štukovou výzdobou od Adolfa Kohlera. Zámečnické a kovářské práce byly provedeny Franzem Pohlem a Ludvíkem Bluchou z Opavy. Dále se na výzdobě podílela kamenická dílna Kubitschek & Binder a lustry byly zhotoveny firmou Melzer & Neuhardt z Vídně.

Obchodní a živnostenská komora v budově zasedala až do svého zrušení v roce 1949. Poté byl objekt zestátněn a začal fungovat jako Dům kultury Petra Bezruče. Na počátku nového tisíciletí prošla budova ve třech etapách stavební a restaurátorskou obnovou. V přízemí se dnes vedle úřadů nachází ústřední městská knihovna a čítárna pro veřejnost, v patře pak reprezentativní salónek a předsálí do varhanního sálu. Tento sál slouží vedle koncertních a kulturních událostí především pro svatební obřady.

www.kpbo.cz

 

Městský hřbitov

Ústřední část městského hřbitova se nachází na poměrně vzdáleném místě od centra města. Hřbitov byl vybudován podle projektu městského architekta Eduarda Labitzkého a slouží Opavanům od roku 1891. V minulosti byli obyvatelé města nejprve pohřbíváni u významnějších kostelů (kostel sv. Ducha, sv. Vojtěcha, zaniklý kostel sv. Linharda na dnešní Hradecké ulici), přičemž nejrozsáhlejší a nejdůležitější pohřebiště se nacházelo u farního kostela Nanebevzetí Panny Marie v místech, kde dnes stojí budova Slezského divadla. Mimo to se pohřbívalo i na předměstských hřbitovech u kostela sv. Kateřiny či Nejsvětější Trojice. Podstatnější změnu přineslo až nařízení Josefa II. z roku 1789, které zakazovalo pochovávat zesnulé uvnitř městských bran. Proto bylo toto největší pohřební místo přeneseno na jaktařské předměstí, kde přibližně v prostoru mezi ulicemi Hany Kvapilové a Bochenkovou na místě pozdějšího kostela sv. Hedviky fungovalo po dobu asi sta let, než byl na Otické ulici zřízen dnešní městský hřbitov.

Stavba nového hřbitovního areálu na Otické ulici pod vedením městského stavebního úřadu s vrchním inženýrem Emilem Lubichem von Milovanem a za účasti opavských stavebních firem (především Kern a Blum) byla realizována mezi léty 1890 a 1891. Počítalo se s jeho rozdělením na tři samostatné části: levou evangelickou, pravou židovskou, kde stála rovněž obřadní hala, a centrální katolickou část za hlavní bránou. Hřbitov byl rozčleněn sítem cest na pravidelná obdélná pole s oválným náměstíčkem uprostřed. Před hlavním monumentálním vstupem byly situovány dvě protilehlé a takřka totožné budovy ve stylu zaalpské neorenesance s motivem režného zdiva. Za bránou jsou pak umístěny naproti sobě dvě podobné budovy s jednoduchým sloupořadím. Ve středu hřbitova stojí čtvrtkruhová novorenesanční kolonáda s toskánskými sloupy, která slouží jako místo posledního odpočinku pro nejvýznamnější osobnosti města. Svou hrobku zde má například opavský starosta z přelomu 19. a 20. století Emil Rochowanski nebo cukrovarník a politik Jindřich Janotta. Kolonáda nakonec vznikla pouze jedna a na místě původně vyhrazeném pro další část byl umístěn hrob slezského básníka Petra Bezruče. Dle návrhu architekta Františka Nováka jej zhotovil v roce 1965 sochař Vladimír Navrátil.

Další hrobky prominentních osob jsou rozmístěny po celém prostoru hřbitova. Často jde o velice nákladné a výpravné pomníky, jako je například náhrobek prezidenta obchodní a živnostenské komory Carla Dorasila. Z dalších zde pochovaných významných osobností opavského života připomeňme alespoň lékaře Jana Kolofíka, botanika Emanuela Urbana, architekta Adalberta Bartla, purkmistra Waltera Kudlicha nebo rakouského polního maršála Eduarda von Böhm-Ermolli. Za zmínku stojí rovněž mauzoleum rodiny Grauerovy v podobě mramorové gotické kaple s vitrážemi Józefa Mehoffera či náhrobek doktora Kaluse s reliéfem zachycujícím lékaře při ošetřování dítěte od sochařky Jaroslavy Lukešové.

Ze staršího hřbitova zde byl přenesen dnes již nedochovaný památník padlým v prusko-rakouské válce roku 1866. Památník obětem první světové války od sochaře Josefa Obetha v symbolické podobě do země zaraženého meče lze stále spatřit v zadní části komplexu. V prostoru hřbitova našlo místo posledního odpočinku také přes tři tisíce vojáků rudé armády, jejichž památník je opatřen deskami se jmény padlých. Podobně jsou zde pochovány i oběti z řad wehrmachtu, v přední části jsou pohřbeni rovněž dezertéři německé armády.

Hřbitov byl v průběhu 1. poloviny 20. století několikrát rozšiřován a v 80. letech zde byla vybudována také posypová loučka. V roce 2007 byla postavena nová smuteční síň na místě bývalé evangelické části a v následujících dvou letech došlo k úpravě samotného hřbitova, kdy byly zpevněny plochy cest a vysázena nová zeleň.

www.tsopava.cz

 

Müllerův dům

Dům z roku 1726 byl původně součástí areálu dnes již zaniklého lichtenštejnského zámku, sloužil jako obydlí správce. Komorní, volně stojící jednopatrová budova pod valbovou střechou s vikýři má fasádu zdobenou kolem oken štukovými šambránami. Dnes je dům součástí Slezského zemského muzea.

www.szm.cz
 

Obecní dům

Výstavba dominantní budovy na horním konci Ostrožné ulice, známé dnes jako Obecní dům, je datována rokem 1911, kdy místní filiálka Rakousko-uherské banky, sídlící do té doby na nynější Masarykově třídě, zakoupila dům po bankéři Konrádu Krappeovi. Na jeho místě pak přistoupila ke stavbě nové bankovní budovy.

Vypracováním projektu byl vídeňským ústředím banky pověřen tamní architekt Rudolf Eisler. Novostavba měla dotvářet urbanistický koncept bývalého městského inženýra Eduarda Labitzkého, jenž vytvořil po vzoru vídeňské Ringstrasse okružní třídu kolem městského centra. Nový objekt banky tak měl doplňovat pás veřejných budov a škol v prostoru od městské spořitelny po budovu obchodní a živnostenské komory. Zároveň se měla banka podílet na změně koncepce Ostrožné ulice, tento plán však nakonec nenašel uplatnění. V symbolické rovině pak měla stavba podobně jako další významné veřejné budovy zdůrazňovat reprezentativní charakter slezské metropole. Samotná výstavba byla svěřena do rukou stavební firmy Aloise Geldnera a trvala od roku 1914 po dobu dalších čtyř let, kdy její dokončení stěžovaly válečné události.

Architekt Eisler, věrný žák svého učitele na vídeňské akademii Fridricha Ohmanna, se ujal realizace banky v novobarokním stylu rovněž s vlivy novoklasicistními, s podněty wagnerovské moderny i neobiedermeieru. Budova má tři podlaží s dvěma kolmými příčnými trakty a malým nádvořím při severní straně. Trojosé průčelí do Ostrožné ulice je členěno vstupním rizalitem se dvěma iónskými sloupy. Další čtyři sloupy se opakují na jižní straně budovy a podpírají mohutnou římsu mezi druhým a třetím podlažím. Prostor nad vyřezávanými vstupními dveřmi, které mají po stranách stylizované plastiky lvů, je vyplněn balkónem se sochami neznámého autora, zpodobňujícími boha obchodu Merkura a bohyni hojnosti a plodnosti Ceres spolu se dvěma děťátky po stranách. Druhá alegorická socha bohyně Ceres, původně umístěná v Městských sadech, se dnes nachází v prostoru před hlavním vstupem do budovy. Přízemí banky, přístupné po schodech ze vstupní haly, bylo využíváno jako bytový prostor. Centrálním schodištěm s volným obdélným jádrem se pak vstupovalo do prvního patra využívaného jako veřejný prostor banky. Druhé patro sloužilo jako samostatný byt přednosty banky.

V závěru druhé světové války budova značně utrpěla a bylo nutno přistoupit k asanačním zásahům. Památková hodnota objektu byla dále snížena v důsledku necitlivých stavebních úprav v 60. a později v 80. letech. V 60. letech fungoval objekt jako Státní banka československá, než jej od roku 1990 začala pro své účely využívat Komerční banka. Nové poslání našla budova po roce 2005, kdy byla odkoupena statutárním městem Opava s úmyslem vytvořit objekt sloužící kulturním účelům. V letech 2008–2009 se přistoupilo k rekonstrukci s ohledem na původní podobu budovy. Byla opravena fasáda i se zdobnými prvky, plechová střecha byla nahrazena glazovanou pálenou krytinou a bylo upraveno okolí budovy. V souladu se zásadami památkové péče došlo i na úpravu interiéru, kdy bylo respektováno zejména zachování prostoru schodiště a bankovní haly. V budově Obecního domu, který je v současnosti sídlem Opavské kulturní organizace, se v suterénu nachází hudební Klub Art, v prvním patře pak společenský Sál purkmistrů a kavárna, stálá muzejní expozice k dějinám města Opavy v druhém patře a ve třetím podlaží výstavní galerie a společenský Schösslerův salónek.

www.oko-opava.cz

 

Parky kolem centra města

Postupným odstraňováním přežitého a urbanistickému rozvoji bránícího městského opevnění od počátku 19. století spolu se zasypáváním hradebních příkopů došlo k uvolnění rozsáhlého prostranství obklopujícího jako prstenec centrum města Opavy. Zásluhou opavského starosty Johanna Josepha Schösslera nebyl tento prostor zastavěn, místo toho na místě jižního půlkruhu původních hradeb mezi Jaktařskou a Ratibořskou bránou začaly vznikat pásy parků, v té době zvané kiosky.

Ve směru od západu na východ se mezi prostorem městské spořitelny a budovou dnešního Obecního domu jako první rozkládají Dvořákovy sady, do konce druhé světové války pojmenované po zakladateli první opavské nemocnice Leopoldu Heiderichovi. Nejprve byla na tomto místě v roce 1856 vysázena alej mezi horními částmi dnešní Ostrožné a Matiční ulice, ke konci 60. let 19. století pak byla promenáda prodloužena ve zbývajícím prostoru směrem k Čapkově ulici. Z dnešní dochované výzdoby parku lze obdivovat například meteorologickou skříňku z roku 1913, stojící naproti dnešní Střední zdravotnické školy. Byla zde přenesena po druhé světové válce z náměstí Republiky, kde byla původně odhalena u příležitosti 65. výročí vlády císaře Františka Josefa I. Secesní skříňka v sobě ukrývá teploměr a barometr, její kopule je ozdobena reliéfem listoví a na jejím vrcholu je umístěna soška žabky. Ke stému výročí narození básníka a opavského rodáka Petra Bezruče v roce 1967 byl dále ve Dvořákových sadech instalován básníkův pomník. Jedná se o společné dílo architekta Jana Benetky a manželské dvojice Vladimíra Kýna, který je autorem sedmi žulových bloků opatřených nápisy ze Slezských písní, a sochařky Jaroslavy Lukešové, která vytvořila bronzovou sochu sedícího básníka. Do roku 1945 byla v parku umístěna rovněž skulptura Ludvíka Jahna, zakladatele německých tělovýchovných spolků, tzv. Turnvereine.

Na prostranství mezi dnešním Obecním domem a Ptačím vrchem se dále nachází sady Svobody. Původně zde stál od roku 1834 v průhledu pozdější Masarykovy ulice tzv. Templ – památník purkmistra Schösslera v podobě antického chrámu, vystavěný krátce po jeho smrti. Na tomto místě jej později nahradila v letech 1890 až 1922 socha Josefa II., odhalená ke stému výročí jeho úmrtí. Park v tehdejší době také nesl císařovo jméno. Plastiku Josefa II. nahradil roku 1922 pomník básníka Fridricha Schillera. Od konce padesátých let je zde umístěna fontána s pískovcovou sochou Znovuzrozené Opavy od Vincence Havla. Alegorická skulptura ženské postavy vykročená směrem k Masarykově třídě má u paty umístěn znak města.

Ptačí vrch, oddělující sady Svobody od Křížkovského sadů, je jediným pozůstatkem původního bastionového opevnění. Tzv. Lüttermannova šance, vybudovaná ve druhé polovině 17. století, měla být původně srovnána se zemí, nakonec ale byla snížena o polovinu, integrována do parku a na sklonku 18. století byl na jejím vrcholu vybudován hudební pavilon. Své přízvisko získalo toto místo v souvislosti s odchytem ptáků v 19. století a díky přítomnosti ptačích voliér, které zde měly své místo až do 90. let 20. století. V roce 2007 zde byly instalovány tři bronzové stylizované sochy ptáků s otáčejícími se hlavami a světélkujícíma očima od sochaře Kurta Gebauera, rodáka z Hradce nad Moravicí.

Křížkovského sady, začínající zhruba na východní straně Ptačího vrchu, jsou pojmenovány po hudebním skladateli původem z nedalekých Holasovic Pavlu Křížkovském. Jeho bronzový portrét od sochařky Jaroslavy Lukešové je zasazen do svahu vedle schodiště na vrcholu kopce. Původně se v těchto místech nacházela socha skladatele E. S. Engelsberga, jehož jméno park taktéž nesl. Na úbočí bývalé Lüttermannovy šance bylo rovněž na přelomu 19. a 20. století odhaleno alpinum s nedávno obnoveným bronzovým medailonem botanika Emanuela Urbana. Jednalo se o útvar imitující přírodní scenérii alpského prostředí složeného z vápencových balvanů s bylinami typickými pro Alpy. V roce 1964 byla připojena pamětní deska připomínající vedle profesora Urbana i jeho českého kolegu Tomáše Svěráka.

Prstenec hlavních parků obklopujících město uzavírají Smetanovy sady v prostoru mezi kostelem sv. Jana Křtitele a Slezským zemským muzeem. Ukončení parkových úprav spolu s původní instalací plastiky Fridricha Schillera ve Smetanových sadech proběhlo roku 1876. Ve 20. letech minulého století pak byla na jeho místě instalována busta hudebního skladatele Bedřicha Smetany, zhotovená sochařem Otakarem Španielem. V areálu parku v blízkosti johanitského kostela se dochoval také zbytek původních městských hradeb s gotickým portálem.

 

Radnice zvaná Hláska

Snad úplně nejznámější symbol a dominanta Opavy, budova radnice s typickou věží známá dnes pod názvem Hláska, vyplňuje východní prostor Horního náměstí. Poměrně komplikovaná a bohatá historie tohoto pomyslného centrálního bodu města jako by se odrážela i v různorodém a ne vždy srozumitelném pojmenování věže i samotné radnice. V minulosti názvy kolísaly mezi německým Turm, Stadtturm či Stadthausturm a výrazem Schmetterhaus pro dům pod věží či českými výrazy jako Hláska, městská věž nebo hodinářská věž bez odpovídajícího ekvivalentu pro samotný dům.

V první polovině 14. století podstoupila městská rada svou jižní věž u farního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve prospěch chrámu. Podle dostupných informací mělo následně dojít k vystavění nové věže na náměstí v místech, kde snad již stál, nebo teprve byl postaven tzv. Schmetterhaus – patrně přízemní obdélná budova sloužící obchodu, zejména k uskladnění zboží, které bylo převáženo přes území města. Později měla nad přízemím kupeckých komor vzniknout radniční budova. Samotná věž pak sloužila zejména k ohlašování nejrůznějších událostí, ať už se jednalo o začátek trhů či požár. Pod věží stála kontrolní váha pro převažování zboží. K zásadním změnám došlo v druhé polovině 16. století. Zatímco městská věž byla smetena vichřicí a čekalo se padesát let na její novou výstavbu, Schmetterhaus zřejmě prošel po požáru roku 1561 přestavbou. Radnice v roce 1580 zakoupila dům na jižní straně náměstí (v prostoru dnešní Slezanky) a sídlila zde až do konce druhé světové války, kdy byla celá domovní zástavba v těchto místech srovnána se zemí.

Předchozí přestavbu staré radniční budovy následně v letech 1614–1618 doplnila stavba nové městské věže s hodinami, která byla vedena v renesančním stylu stavitelem Kryštofem Prochhuberem. Dvoupodlažní Schmetterhaus měl zřejmě obdélný půdorys a byl zakončen atikou, věž stála buď v průčelí, nebo byla budově představena. Vedle obchodních krámků a pekařských lávek našlo první patro budovy v druhé polovině 18. století využití při pořádání divadelních představení. V roce 1803 byla před Schmetterhaus přistavěna budova městské strážnice a během této doby proběhla jedna z několika adaptací stavby. První patro sloužilo do poloviny 19. století jako bytové prostory, posléze některé z nich nahradily místnosti stavebních a hospodářských úřadů či obydlí drába s malou šatlavou. Později toto podlaží sloužilo cejchovnímu úřadu, vojenské kanceláři, obchodní a živnostenské komoře a jejímu uměleckoprůmyslovému muzeu. V přízemí nahradily zrušenou strážnici obchody. Ke konci století zde po odchodu komory a muzea sídlily zejména různé úřady.

Úsilí města o výstavbu nové budovy, jež by měla důstojný reprezentativní charakter a adekvátně by doplňovala renesanční věž, vedlo na samém počátku 20. století k vypsání soutěže o novostavbu Schmetterhausu. Vítězným se z celkového počtu 82 předložených projektů stal návrh Rudolfa Srntze. Nejprve se v roce 1902 započalo s demolicí starého objektu a během následujícího roku vyrostla okolo věže novostavba v historizujícím renesančním pojetí. Třípatrová budova, složená ze tří k sobě kolmých dvoutraktových křídel, je v nárožích zpevněná arkýřovitými věžicemi. Hlavní průčelí se sdruženými okny a dvěma balkóny po stranách věže je opatřeno reliéfní výzdobou – znakem města neseném dvojicí lvů, erby s klenoty nad vstupem a orlicemi po jeho stranách nebo lvy na nároží budovy. Na atice bočních trojúhelníkových štítů jsou umístěni lvi a dvojice portrétních medailonů. Hranolová věž, zachovávající svou podobu z počátku 17. století, je zakončena osmibokou nástavbou s ochozem a třípatrovou bání se dvěma lucernami. Interiér na severní straně od půlválcového schodišťového rizalitu byl využíván jako kavárna Niedermeyer, na jižní straně pak sídlila pobočka banky. První patro sloužilo jako obytné prostory a ve druhém sídlilo městské muzeum.

Další období přečkala budova bez větších změn, její podoba se nezměnila ani během okupace, kdy byl vypracován nerealizovaný návrh na změnu interiéru. Osvobozování Opavy přečkala Hláska na rozdíl od okolních domů bez výraznějšího poškození věže a venkovního zdiva, postižena zůstala na severní straně střecha spolu s některými vyhořelými místnostmi. Újmu ale utrpěly některé interiéry, zejména kavárna Niedermeyer. Po únoru 1948 v objektu sídlil městský národní výbor. Opravy během následujících desetiletí byly jen dílčího charakteru a na vnější podobě a poněkud fádním interiéru toho příliš nezměnily. Změnu přinesla až generální oprava budovy v průběhu roku 2006. Rozsáhlá rekonstrukce včetně restaurace dekorativních a exteriérových prvků při respektování původní podoby z roku 1902 vrátila Hlásce důstojný vzhled. Budova v dnešních dnech slouží jako reprezentativní sídlo Magistrátu města Opavy. 

Rektorát Slezské univerzity

Budova s empírovou fasádou, postavená v roce 1914 podle návrhu Alfreda von Stutterheima, sloužila téměř 90 let jako vojenské velitelství, kasino a vojenský klub. V letech 2001–2003 byla přestavěna pro potřeby rektorátu Slezské univerzity v Opavě.

www.slu.cz

 

Slezské divadlo

Roku 1804 byl na Horním náměstí v místě nedlouho předtím zrušeného hřbitova položen základní kámen první městské divadelní budovy v Opavě. Zdejší divadelní tradice však sahá až do 17. století, kdy se na jezuitské koleji při významných příležitostech hrála veřejná představení. Vlastní městské divadelní prostory, určené pro produkci kočovných společností, vznikly v polovině 18. století v prvním patře budovy městské věže (dnešní Hlásky – tzv. Schmetterhausu). Zvýšený zájem o inscenace vedl na začátku 19. století po přenesení strážnice z plochy zaniklého hřbitova před městskou věž k vybudování skutečného divadelního objektu.

Mezi léty 1804–1805 tak vyrostla na Horním náměstí klasicistní budova divadla podle projektu architekta Josefa Deweze. Konstrukční jednoduchost stavby se podařilo vyvážit vznosností interiéru, o kterou se zasloužil dekoratér vídeňského divadla Lorenzo Sacchetti. Prvního října 1805 byl v divadle zahájen provoz představením Karl der Kühne. Budova prošla ve 40. letech 19. století několika rekonstrukcemi, během dalších desetiletí se však začaly projevovat technické nedostatky divadla, ať už se jednalo o nedostačující kapacitu, problémy s vytápěním nebo bezpečnost provozu. Zatímco návrh vídeňského architekta Eduarda Kuscheeho z 50. let zůstal pouze na papíře a došlo jen k dílčím modernizacím, po tragických požárech divadel v Nice a ve Vídni v roce 1881 bylo přistoupeno k zásadním opatřením. Úkolu se zhostil městský stavební inženýr Eduard Labitzký, který původně navrhl vybudování nového divadla na jiném místě.

Nakonec došlo k demolici podstatné části starého divadla a ke stavbě nové neorenesanční budovy v letech 1882–1883. Labitzkého harmonická budova, realizovaná stavebními firmami Josefa a Huberta Kmentta, Ferdinanda Zdralky a Sigmunda Kulky, měla v hlavním průčelí trojosý vstupní rizalit, balkón v prvním patře a štítek s hodinami lehce převyšující střechu. Severní boční průčelí bylo dekorováno alegorickými figurami a foyer medailony s portréty významných postav německé kultury (Goethe, Grillparzer, Schiller, von Weber, Beethoven, Mozart, Wagner), které zhotovil opavský sochař Julius Kellner. Místní malíř Rudolf Templer pak vyzdobil strop hlediště alegorickými obrazy.

Přestavbu interiéru, ke které bylo přistoupeno v důsledku požáru hlediště v roce 1909, provedl vídeňský divadelní architekt Ferdinand Fellner. Vedle proměny koncepce vnitřku budovy byl původní novorenesanční styl nahrazen neobarokním pojetím s prvky secese a klasicistního slohu, typického pro dobu Ludvíka XVI. V tomto duchu bylo malířem Ferdinandem Moslerem pojato také vybavení interiéru budovy. V meziválečném období nedošlo k výraznějším zásahům do podoby objektu, divadlo však prodělalo výraznou změnu. Původně německé Městské divadlo bylo nuceno reagovat na obrat poměrů po vzniku Československé republiky a smluvně se zavázalo poskytnout v určitých dnech své prostory pro konání českých představení. Tento vývoj byl následně ukončen v době okupace pohraničí od roku 1938, kdy se mimo jiné rovněž uvažovalo o stavbě nové budovy.

Nová historie divadla se začala psát po osvobození roku 1945. Budova kromě fasády přečkala závěrečné boje druhé světové války bez výraznějšího poškození a už v říjnu byla slavnostně zahájena činnost divadla pod názvem Slezské národní divadlo. Již tehdy zde účinkovaly tři soubory – činohra, opera a opereta. Nápadnou proměnou v té době prošel exteriér v důsledku změny tehdejších požadavků na vzhled budovy. Její historizující a „německý“ charakter neodpovídal novým poměrům a roku 1948 byl exteriér přetvořen v duchu socialistického realismu. Architekt Jaroslav Pelan při zachování původní velikosti oken a dveří očistil fasádu a vytvořil tak prakticky nečleněnou hmotu, kterou doplňovaly budovatelské plastiky Vincence Havla. Ačkoliv byla přestavba zamýšlena jako provizorní, vnější podoba divadla zůstala stejná po dobu více než čtyřiceti let. Jedinou výraznější změnu v tomto období představovala přístavba provozního úseku v zadní části divadla. Až na počátku 90. let vznikly příznivé podmínky pro debatu o obnovení historizující fasády. Projekt architekta Iva Klimeše tak nakonec vrátil divadlu jeho dnešní novorenesanční vzhled.

www.divadlo-opava.cz

 

Slezské zemské muzeum

V roce 2014 tomu bylo 200 let, kdy na půdě gymnázia uvnitř bývalé jezuitské koleje vzniklo první veřejné muzeum na území dnešní České republiky. Na tradici Opavského gymnazijního muzea navazovalo i v roce 1882 založené Slezské zemské muzeum pro umění a průmysl (později Muzeum císaře Františka Josefa pro umění a živnosti), které vzniklo z iniciativy Obchodní a živnostenské komory. Mezi podporovatele muzea patřil vedle zástupců podnikatelských vrstev i opavský kníže Jan II. z Lichtenštejna, který poskytl část svých pozemků pro účely vybudování nové výstavní budovy.

Mezi léty 1893 až 1895 vznikl na místě původního knížecího zámku za finanční podpory obchodní a živnostenské komory neorenesanční objekt navržený vídeňskými architekty Johannem Scheiringerem a Franzem Kachlerem. V architektonické soutěži byli sice předstiženi bratry Drexlerovými a Josephem Mariou Olbrichem, nakonec však byla realizace stavby svěřena jim.

Dispozice dvojpodlažního neorenesančního objektu měla odkazovat na vídeňské uměleckoprůmyslové muzeum. Bohatě zdobené průčelí výstavní budovy je členěno mohutným rizalitem s předloženým schodištěm, dvěma lodžiemi nad sebou a zakončeno kopulí na polygonálním tamburu. Na kopuli je umístěna socha génia s pochodní a vavřínovým věncem, jejíž návrh zhotovil Theodor Friedel. Ten je rovněž tvůrcem sousoší Pegasů po stranách kopule. Okřídlený kůň je doprovázen postavami múz Hudby a Umění. Poškození původních vzácných plastik si vyžádalo jejich dnešní nahrazení věrnými kopiemi. Na budově se rovněž nachází čtveřice terakotových soch alegorizující Umění, Vědy, Obchod a Řemesla.

Interiéru muzea dominuje čtvercová dvorana obstoupená sloupovou arkádou, z níž jsou přístupny jednotlivé části budovy. V přízemí se nacházelo sedm místností pro expozice a kreslírna, ve druhém patře pak dvě obrazárny a místo pro krátkodobé výstavy, dále zde zpočátku sídlila také obchodní a živnostenská komora. Ve druhém patře se nacházel zasedací sál s trojicí vysokých oken a balkónem. Později se komora přestěhovala do svého novějšího reprezentativního sídla, dnešního Městského domu kultury Petra Bezruče. V důsledku tohoto přesunu se pro muzejní účely uvolnily další prostory. Návrh na vybudování objektu sloužícího gymnazijnímu muzeu a knihovně, který měl být zrcadlově identický k budově a připojen k zadnímu průčelí muzea, zůstal nakonec nerealizován.

Po vzniku Československé republiky přešlo muzeum do zemské správy, čímž se proměnil jak jeho název (Slezské zemské muzeum), tak také poslání. Stěžejním se stalo především vlastivědné pojetí muzejní činnosti, to se projevilo například zaměřením pozornosti na etnografii a archeologii. Ve stejné době muzeum rovněž převzalo pod svou správu sbírku matičního muzea. V závěru druhé světové války byl objekt poškozen v důsledku bombardování Opavy americkou armádou. Budovu se však podařilo zachránit a roku 1947 se přistoupilo k její přestavbě projektované brněnským architektem Zdeňkem Alexou. Obnova, během které došlo k sanaci historické podoby interiéru. Dokončena byla až v roce 1955. Následně bylo muzeum slavnostně otevřeno i s novými expozicemi zaměřenými na přírodovědu, archeologii a vývoj společnosti. Až v roce 1981, po více jak desetileté přípravě, došlo k nahrazení expozicemi novými. V roce 1986 byla obnovena také kopule, jež byla za války kompletně zničena.

Po revoluci 1989 došlo sice k dílčím změnám v expozicích, jejich prezentace však dlouhodobě neodpovídala tradici a potenciálu muzea. To fungovalo v jakémsi bezkoncepčním provizoriu a postupně chátral i samotný objekt. Změna nastala až v letech 2010–2012, kdy budova prošla kompletní rekonstrukcí a po znovuotevření nabídla návštěvníkům nové expoziční využití, zahrnující nyní i sklepní prostory. Pod souhrnným názvem Expozice Slezsko je zde dnes ve čtyřech oddílech veřejnosti představena příroda, historie, kultura a osobnosti Slezska.

www.szm.cz

 

Sobkův palác

Barokní palác byl vybudován v roce 1733 Karlem Josefem Rogojským z Rohožníku na místě původních tří domů. Po požáru roku 1758 byl restaurován. Stavba je zdobena pilířovým portálem se sochařským dekorem, který nese balkón s rokokovou mříží. V přízemí se dochovaly barokní klenby. Na konci 19. století byl jeho držitelem také hrabě Šternberk. V současné době je celý komplex sídlem soukromé firmy.

 

Soví hrádek

Stavba podle projektu architekta Adalberta Bartela, realizovaná mezi lety 1904–1906 stavitelem Viktorem Bartelem pro vlastní potřebu, je ukázkou romantické architektury. Jedná se o ojedinělou kombinaci secesních prvků a moderní progresivní architektury, která přesahuje běžný průměr. Hrázděné podkroví a hlavní vchod jsou zdobeny reliéfem sov, odtud Soví hrádek. Po 2. světové válce sloužil dům pár let jako sídlo opavských skautů.

 

Zemský archiv

Rozsáhlý komplex budov obklopující kostel sv. Vojtěcha na Dolním náměstí je dnes sídlem Zemského archivu, třetího nejstaršího a zároveň třetího největšího státního archivu na území dnešní České republiky. Prostory objektu za svou téměř třistaletou historii sloužily účelům hned několika významných institucí.

Budova Zemského archivu byla v minulosti neodmyslitelně spjata s jezuitským řádem, který do Opavy pozval ve 20. letech 17. století kníže Karel z Lichtenštejna. Po vybudování barokního kostela sv. Jiří (později sv. Vojtěcha) na místě původního gotického kostela v 70. letech 17. století přistoupil řád Tovaryšstva Ježíšova v letech 1711 až 1713 rovněž k přebudování a rozšíření původního gymnázia a koleje. Stojí za zmínku, že zde jistý čas působil například také Bohuslav Balbín a studoval zde hudební skladatel Josef Vejvanovský. Nový komplex budov s rozsáhlou zahradou přiléhající ke kostelu byl projektován staviteli Hansem Georgem Hausruckerem a Josefem Riedem. Severní křídlo, ve kterém sídlilo latinské gymnázium, bylo dokončeno až v roce 1730. Jednolitý celek barokního objektu byl opatřen fasádou s pravidelným sledem pilastrů a obdélných oken a byl spojen průběžnou chodbou s okny směřujícími do dvora. Patra byla zaklenuta barokními valenými klenbami s lunetami. Východní křídlo s trojosým rizalitem bylo původně ukončeno nízkým trojúhelníkovým štítem.

Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 došlo k uvolnění těchto budov, přičemž se zachovalo gymnázium, v němž až do roku 1821 působili někteří z původních jezuitských učitelů. V první polovině 19. století zde studovaly významné osobnosti, například zakladatel genetiky Johann Gregor Mendel, hudební skladatel Pavel Křížkovský či lékař a politik Hans Kudlich. Přestože se jednalo o německou školu, v druhé polovině 19. století se v řadách pedagogického sboru vyskytovaly rovněž osobnosti pevně spjaté s českým národním hnutím. Patřil mezi ně Antonín Vašek, Jan Lepař nebo Vincenc Prasek. V budově sídlilo také gymnazijní muzeum, založené roku 1814, které bylo zároveň nejstarší muzejní institucí na území pozdější České republiky. V komplexu se taktéž nacházela významná gymnazijní knihovna.

Tato změna způsobu užívání budovy si vyžádala adaptaci a reorganizaci prostoru pro nové podmínky fungování. V letech 1813–1815 byl komplex na základě projektu Antona Englische přestavěn v duchu klasicismu. Zároveň bylo vybudováno také nové honosné schodiště vedoucí k zasedacímu sálu Slezského stavovského konventu, který v budově zasedal na samém počátku 19. století. Od té doby začal být objekt využíván také pro potřeby zemského archivu, jenž zde sídlil až do druhé světové války. V roce 1820 byl právě zde po dobu konání Opavského kongresu ubytován i samotný rakouský císař František I.

Oddělením od Moravy se Slezsko stalo od roku 1850 opět samostatnou a samosprávnou zemí, přičemž vedle zemské vlády vznikl v roce 1861 i zemský sněm o 31 poslancích. Místem určeným pro zasedání sněmu se stal právě prostor bývalé jezuitské koleje. Odtud také pochází dnešní označení přilehlé ulice Sněmovní. Ke konci 19. století prošla budova dalšími úpravami, bylo přistavěno druhé schodiště, portikus u hlavního vstupu a nástavba atikového patra, zároveň došlo ke zkrácení severního křídla z důvodu zavedení tramvajové dopravy v těchto místech. Nově byla vybudována štítová stěna obrácená do náměstí.

V meziválečném období zde sídlila i knihovna Matice opavské. Za druhé světové války byl objekt v užívání německé okupační správy. Od roku 1950 začala být budova opět využívána jako zemský archiv. Zpočátku se archiv dělil o budovu s muzeem, později se stal výlučným uživatelem objektu.

Zřícení části západního křídla, při kterém byly zničeny i některé archiválie, si vynutilo více než desetiletou rekonstrukci, která spolu s polistopadovým vývojem otevřela novou etapu proměn archivu. V současné době Zemský archiv v Opavě spravuje spolu se svou olomouckou pobočkou kromě fondů vztahujících se ke slezské zemi rovněž dokumenty z území bývalého Severomoravského kraje a jsou mu podřízeny okresní státní archivy Moravskoslezského a Olomouckého kraje.

www.archives.cz

 

Židovský hřbitov

Za jedinou dochovanou památku na židovskou komunitu v Opavě můžeme považovat právě židovské pohřebiště v komplexu Městského hřbitova na Otické ulici. Jedním z impulzů, který vedl město v roce 1890 k vybudování nového židovského hřbitova, byla nedostačující kapacita pohřebiště mezi ulicemi Na Rybníčku a Veleslavínovou, jež zde fungovalo od roku 1854. Ostatky zde již uložené však nebyly přemísťovány na nový komunální hřbitov a původní židovský hřbitov zde byl zachován až do druhé světové války. Tehdy bylo pohřebiště nacisty kompletně zlikvidováno s výjimkou části ohradní zdi, která na místě stojí dodnes. Před založením tohoto původního hřbitova využívali Židé k pochovávání zesnulých plochy u domu zvaného Nový svět v prostoru pozdější Alšovy a Olomoucké ulice. Odtud však byli nuceni se po čtyřech letech přesunout kvůli plánované, avšak nerealizované výstavbě jezdeckých kasáren. Později byl prostor využit při stavbě vlakového nádraží Opava západ. Nejstarší známý židovský hřbitov se však nacházel do počátku 16. století za Hradeckou bránou, mezi dnešními ulicemi Skřivánčí a Rooseveltovou.

Městský hřbitov na Otické ulici byl rozdělen na tři části, tedy na hlavní katolickou část, evangelickou část po levé straně a na část vyhrazenou židovskému obyvatelstvu, která se nacházela po pravé straně před hlavní bránou. Její obdélníkový prostor o rozměrech 120 x 100 metrů je ohrazen cihlovou zdí a kromě hlavní kované dvoukřídlé branky je opatřen ještě několika vstupy. V areálu hřbitova se nachází v ose vstupu rovněž přízemní smuteční síň obdélného půdorysu s půlkruhovým zakončením. Budova z roku 1893 s novoempírovými prvky měla sloužit pro účely židovského rituálu pohřbívání, byla však až do vybudování nové obřadní budovy v roce 2007 využívána všemi konfesemi. Na ploše s nahodile rozmístěnými stromy jsou rozprostřeny náhrobní kameny v celkovém počtu přibližně šesti set. Zadní prostory hřbitova, původně vyhrazené budoucím generacím, zůstaly nevyužity. Desky vyrobené především z černé broušené žuly jsou opatřeny hebrejsko-německými a hebrejsko-českými nápisy, mnohdy také porostlé břečťanem, typickou rostlinou židovských hřbitovů.

Z významných opavských osobností, které jsou zde pochovány, můžeme jmenovat například obchodníky Maxe Bredu a Moritze Weinsteina, dále pak například rabína Abrahama Blüha, advokáta Moritze Ernsta a Aloise Eislera, továrníky Aloise Lichwitze, Eduarda Abelese či Ferdinanda Quittnera. Soupis náhrobků byl zhotoven v roce 1996 a je uložen v kanceláři Židovské obce v Ostravě. Na hřbitově je rovněž umístěn památník židovských vojáků padlých v první světové válce. Po druhé světové válce, v jejímž průběhu byl hřbitov nacisty uzavřen a nejhodnotnější náhrobky byly odvezeny či zničeny, zde byl umístěn památník dvaceti pěti obětí pochodu smrti. Tito lidé zahynuli na cestě u Hněvošic a dvora Arnoštova v lednu 1945. Jsou zde instalovány také nápisy k uctění památky Židů, kteří zahynuli v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Hřbitov byl po válce opraven a poslední pohřeb zde proběhl patrně v roce 1983.

www.tsopava.cz